Iveta (55) považovala své rodiče až do dospělosti za mrtvé. Jejich smutné tajemství se dozvěděla jen náhodou

Iveta dlouho netušila, jak to vlastně s její rodinou ve skutečnosti je... (ilustrační foto)
  |   povídka

Iveta mnoho let neměla ani tušení, kdo jsou její praví rodiče. Když jí byl jeden rok, dostala se tehdy do dětského domova a pak její cesta naštěstí vedla k milujícím manželům, u kterých prožila dětství jako ve vlastní rodině. Smutnou pravdu se dozvěděla až o mnoho později. Kdo byli její adoptivní rodiče? 

„Zážitky z dětského domova a samozřejmě ani z doby, než jsem se tam dostala, nemám vůbec žádné. Bylo mi tehdy jen kolem jednoho roku a vše bylo vyřízeno poměrně rychle, takže jsem se naštěstí brzy dostala k adoptivním rodičům - alespoň v té iluzi jsem až doteď žila,“ rozpovídala se paní Iveta. Ono to ale všechno bylo trochu jinak. Proč doposud všichni mlčeli a nikdo jí neřekl celou pravdu? 

Dozvěděla se pravdu... skutečně? 

„Moji rodiče (stále jim tak říkám, i když dnes už vím, jak to celé bylo), byli o hodně starší než maminky a tatínkové ostatních dětí kolem mě. Jako malé holce mi to divné nepřišlo, ale pak se mě na to začali spolužáci ptát, a tak jsem o tom začala sama přemýšlet. A samozřejmě jsem se zeptala doma. Maminka plakala, ale tatínek tehdy řekl, že to jednou prostě přijít muselo, a pověděl mi příběh začátku mého života, o kterém jsem neměla ani tušení,vzpomínala Iveta. Od muže, kterého dodnes ctí jako vlastního otce, se dozvěděla, že její rodiče nežijí. Řekl jí, že zemřeli při autonehodě a oni si ji potom vzali k sobě domů z dětského domova. „Pár dnů mi trvalo, než jsem tuhle myšlenku přijala a zpracovala a pamatuji si, že jsem tehdy asi týden nemusela chodit do školy. Maminka mi napsala omluvenku a asi to všechno vyřídila s paní učitelkou.“ 

Jediná fotografie všechno obrátila

Protože ale žila ve spokojené, klidné a láskyplné rodině, s novou situací i s tím, že svoje skutečné rodiče nikdy neuvidí, se rychle smířila. A ve své tehdejší představě by bývala možná žila mnohem déle, kdyby jednoho dne při velkém úklidu u rodičů neobjevila jedinou fotografii, která jí obrátila život naruby. Byli na ní její rodiče jako mladí lidé na Vánoce u stromečku, pod nímž seděla malá holčička. „Bála jsem se zeptat, co je to za dítě, protože jsem předpokládala, že holčička asi zemřela, když mi o ní nikdo nikdy nevyprávěl. Fotografii jsem jen nechala na stole. Když ji tehdy již osmdesátiletá maminka uviděla, začala plakat a řekla, že netušila, že taková fotka ještě existuje. A pak mi řekla celou pravdu,“ přemáhala dojetí Iveta. 

Pro dobro dítěte

Jak to vlastně celé bylo? Iveta nebyla pro své rodiče neznámou holčičkou z dětského domova. Jak se dozvěděla, byli to její skuteční prarodiče, rodiče její maminky. Ta ale nezemřela, jak jí řekli. V době minulého režimu se i s Ivetiným otcem zapojili do činnosti, která nebyla právě bezpečná. Brzy si to uvědomili a rozhodli se, že ještě než by přišlo odhalení a postih, pokusí se dostat za hranice, aby své dceři, malé Ivetce, zajistili lepší život. Otec pracoval pro výzkumný ústav, a tak měl možnost vyjet za západní hranice. Ivetě bylo tehdy osm měsíců, a tak úřady pustily na víkend za manželem i jeho ženu, protože nikdo nepočítal s tím, že by se matka malého dítěte nevrátila. Jejich plány byly ale docela jiné. Ve Francii požádali o azyl a začali bojovat o dceru. To se ale nepodařilo, a tak dítě skončilo v péči prarodičů. Proč o tom všem před ní mlčeli? 

Všichni se vlastně báli pravdy

„Rodiče, nebo vlastně prarodiče, mi vysvětlili, že se báli o moji budoucnost, kdybych se třeba ve škole prořekla, že mám rodiče ve Francii. No a potom, po listopadu, se prý na odhalení pravdy připravovali tak dlouho, až jsem já dříve objevila onu osudovou fotografii. Ostatně jen o několik málo dnů později jsem získala kontakt na své pravé rodiče, napsala jsem jim a brzy jsem se za nimi také rozjela. Všichni jsme byli dojatí, naši mi vyprávěli svůj osud, ukazovali mi fotky, které jim babička s dědou posílali a které vozil přes hranice tatínkův bývalý kolega z výzkumáku v peněžence jako fotku vlastní dcery. Báli se ale ozvat se mi, aby mi nezničili život, a později se styděli, že mě opustili, a báli se, že jim neodpustím. Maminka se mi asi tři dny bez přestání jen omlouvala. Svůj odchod si prý pořád vyčítala, ale dlouho bojovali o to, abych mohla přijet za nimi, což se však nepovedlo. A tak se raději domluvili s mými prarodiči a postupem doby se s tím smířili, i když to bylo těžké. Ti se se mnou odstěhovali na druhý konec republiky, kde bylo snazší udržet tajemství pod pokličkou - bez známých všude kolem,“ popsala Iveta svůj příběh, který bohužel není tak ojedinělý, jak bychom si přáli. 

Dnes již Ivetina babička ani děda, které většinu svého života považovala za adoptivní rodiče, nežijí. Ona ale pravidelně navštěvuje svoje skutečné, již osmdesátileté rodiče, ve Francii. Zůstala jejich jediným dítětem a nic jim nevyčítá. Vždyť vlastně svůj mladý život prožila v lásce a péči, jakou mnohé jiné děti nedostanou ani od vlastních rodičů. 

(V příběhu je na žádost čtenářky změněno jméno, fotka u článku je pouze ilustrační.)

KAM DÁL: Podivné svatební rituály: Ve Skotsku nechybí sýr v posteli, v Indii o svatební noci publikum.