Světlana dorazila do „kontrolovaného chaosu“, jak dnes říká. Vzpomíná, že v Praze byly stovky tisíc uprchlíků, ale že všechno fungovalo skvěle. „Postarali se o nás dobrovolníci, dali nám jídlo, zajistili přespání a slíbili, že se nám pak další lidé budou věnovat. Vše, co řekli, se opravdu stalo. Češi se vytáhli před celým světem,“ říká uznale pro Čtidoma.cz.
Manžel bojuje na frontě
Odešla z jedné vesnice poblíž Izjumu. Vzala si jen to nejnutnější. S rodinou si mohli dovolit sednout do auta, zůstalo neporušené. „Někteří naši známí už museli po svých, na kole, případně se k někomu připojit. Většinou mířili na vlak, my jsme mohli jet rovnou. Na hranicích nám řekli, že Česká republika uprchlíky přijímá. A dostali jsme dobré reference. Bylo rozhodnuto.“
Do Prahy dorazila se synem, dcerou a rodiči. Její manžel zůstal. Původně proto, aby se postaral o majetek, který nechali na místě. Nakonec ale vstoupil do jedné z dobrovolnických jednotek a zapojil se do bojů proti Rusům. „Dnes o něm vím jen to, že je naživu. Ale kde přesně jsou, jak moc bojují, to netuším. Je mu šedesát let. Je to blázen, ale jsem na něj pyšná.“
Hodně lidí fandí Rusku
V české metropoli nezůstali dlouho. Několik jejích příbuzných ji vzalo k sobě, teď jsou všichni na Vysočině. Světlana má práci, více ale na toto téma říkat nechce. „Vše je neoficiální. Dostávám peníze na ruku. Nejsem zdaleka sama, takových nás je tu hodně. Stejně jako těch, kteří vědí, že už se na Ukrajinu pravděpodobně nevrátí. Přestože bychom moc chtěli.“
Ne všichni její sousedé totiž smýšleli stejně jako její rodina. „Hodně lidí fandilo a stále fandí Rusku. Někdo z přesvědčení, jiní zkrátka proto, že si myslí, že Putin vyhraje a chtějí být na straně vítězů. Bublalo to roky, teď to vyplulo na povrch. Takže ne, tam už se s našimi prozápadními názory vrátit nemůžeme. Pověsili by nás,“ pokyvuje zcela vážně hlavou.
Mohlo by se zdát, že Světlana je ze všeho v depresích a má poraženeckou náladu. Opak je ale pravdou. Často se usmívá, mluví o budoucnosti. Jen při zmínce o manželovi posmutní. „Měli jsme spolu krásný život. Jestli ho zabijí, budu moc plakat. Ale zároveň budu věřit, že zemřel při tom, co chtěl dělat a co považoval za nutné a správné. Dnes to ale není na pořadu dne. Protože se mi vrátí,“ doplňuje odhodlaně.
(V článku je na žádost respondentky změněno jméno, fotka je ilustrační. Máte také zajímavý příběh, se kterým se chcete podělit? Pošlete nám ho do redakce!)
KAM DÁL: Tragický osud Fanny Mills s půlmetrovými chodidly: Měla peníze, ale skončila špatně a brzy.
