Dušan Plodr: Hasič, který si myšlenky na smrt nepřipouští

23.09.2016 - 10:37   |  

Narodil se v Chyňavě, jako profesionální hasič zakotvil v Berouně. Dušan Plodr nejenže riskuje život a nebezpečí je jeho denním chlebem, ale navíc ještě velmi dobře reprezentuje Českou republiku na mezinárodních soutěžích. Svoji práci bere jako poslání, přestože jako malý kluk snil o docela jiném zaměstnání. 

Před pár dny se Dušan Plodr zúčastnil 17. ročníku Memoriálu Vladimíra Růžičky – SCHODY 2016. Z Bratislavy si přivezl bronz, i když konkurence byla velmi silná. Není to však jeho první úspěch. Třetí místo vybojoval například i na světových hasičských hrách v Austrálii v běhu do 83. patra věže Sydney Tower. Zvládl to tehdy za třináct minut. Je to však spíš zpestření, jeho práce je o něčem úplně jiném.

Jak se to stane, že si člověk zvolí povolání hasiče?
Většinou je to následek činnosti u dobrovolných hasičů, kde působila většina příslušníků HZS od dětských let. Třeba v kroužcích, jako jsou mladí dobrovolní hasiči, hasičský potěr a další, které na spoustě obcí spadají do činnosti místních sborů dobrovolných hasičů. Můj případ to však nebyl, u mě šlo o rozhodnutí v průběhu vojenské základní služby.

Takže jste měl už jako kluk jasno, že budete hasič?
Kupodivu jsem o tom až tak nesnil. Imponovali mi spíš řidiči kombajnů.

Co je na vaší profesi nejnebezpečnější?
Ač to tak na první pohled veřejnosti nemusí připadat, z mého pohledu jsou to zásahy u dopravních nehod na dálnici. Ostatní auta na nastalou situaci příliš ohledu neberou a mnohdy v těsné blízkosti zasahujících projíždějí standardní "dálniční rychlostí". Až je pro mě, vzhledem k situaci, milé překvapení, že sražených a zraněných hasičů není více...

Říká se, že na uniformy a hasiče obzvlášť letí holky, je to pravda?
Spíš děti! Hlavně ty malé, tak do deseti let. Pro ně jsme opravdoví hrdinové. Co se týká holek, je už to trochu vlažnější. I když samozřejmě občasné sympatie jsou. Ale u zásahu na to obvykle nebývá vhodná doba a na stanici málokdo přijde na návštěvu jen tak sám od sebe.

Jsou chvíle, kdy si během zásahů říkáte, že už je to moc, že tohle nemůžete přežít? Nebo si pochybnosti nemůžete dovolit?
Párkrát jsem si u zásahu říkal, co se stane, když se tahle střecha zřítí nebo když se pode mnou tenhle strop propadne. Na myšlenku, že tohle nemůžu přežít, si ale nevzpomínám. Jinak má každý hasič rizikový příplatek, který by ho měl zavazovat k osobní statečnosti! A hlavně, tahle práce se právě bez té osobní statečnosti ani dělat nedá.

Jak se na vaše povolání dívá rodina?
Berou ho jako poctivý zdroj obživy a regulérní zaměstnání. Hrdinou jsem u sedmileté dcery, ve škole je IN mít otce hasiče. Samozřejmě zatím. Ve druhé třídě děti uvažují jinak než třeba v deváté.

Berete práci hasiče tak trochu jako poslání?
Po pár letech u sboru jsem podobné myšlenky opravdu získal. Ať už jde o vztah k organizaci, která v mých očích není jen prostým zaměstnavatelem, tak i ze zásahů občas odcházím s dobrým pocitem.

Před pár dny jste přivezl mezinárodní ocenění, konkrétně jste s kolegou získali bronz na Memoriálu Vladimíra Růžičky, jak si toho ceníte?
Každé medailové ocenění v mezinárodní konkurenci si do jisté míry cením. Ale v tomto případě se nemohu zbavit dojmu, že jsme měli dopadnout ještě lépe! Na druhé místo jsme ztratili 0,1 sekundy a na první sekundu. Navíc jsem byl v cíli téměř svěží. A také nutno podotknout, že Bratislava nebyla závodem nejvyšší světové úrovně, ale "jen" takové neoficiální mistrovství střední Evropy.

V roce 2012 jste byl třetí také na světových hasičských hrách v Austrálii, to je ale přeci jen trošku z ruky, ne? 
Olympijské hry hasičů v roce 2012 byly sice v Sydney, což není úplně za rohem. Ale v té době se jich členové české reprezentace ještě pravidelně zúčastňovali, a proto jsem mohl do Austrálie letět. Výsledek mi pak byl tak trochu odměnou za úsilí při shánění prostředků na cestu, i za úsilí v tréninku.

Právě, zmíněné prostředky. Kdo vlastně takové cesty platí, musí vytáhnout peníze z vlastní kapsy?
Je to dost komplikované, hasiči často sahají do vlastní kapsy alespoň částečně. Já jako Středočech míval poměrně velké štěstí v tom, že jsem nacházel pochopení u svých nadřízených na krajském ředitelství HZS, což není pravidlem ve všech krajích. Podporovali mě i na krajském úřadě Středočeského kraje. Tyto dvě organizace vždy pokryly velkou část nákladů na účast. Dále jsem pak nacházel podporu u města Králův Dvůr, kde jsem členem dobrovolných hasičů, a také u firmy MEVA, s jejíž dýchací technikou závody absolvuji. Pokud pár tisíc scházelo, byl jsem samozřejmě připraven vzít je z vlastních zdrojů! Na rozdíl od fotbalu, hokeje nebo tenisu nejde o komerční sport a pro každého byla možnost reprezentovat ctí.

Jak se na takové soutěže trénuje? Asi to nejde absolvovat jen tak bez přípravy, i když samozřejmě fyzičku máte...
Zejména na soutěž, jako bylo 83 pater v sydneyské Eye Tower, se u nás trénuje dost obtížně. Vybíhal jsem paneláky v okolí, třeba dvacetkrát nahoru a dolů osmipatrový. Ale nepřetržitý výstup to příliš nenahrazovalo. Nakonec se mi nejvíce osvědčily výběhy dlouhých prudkých kopců s batohem kamení na zádech, které jsem kombinoval s výšlapy prudkých kopců na kole.

Proč vlastně podobné soutěže, co vám to přináší?
Proč se podobné soutěže pořádají a pořádaly, to vlastně ani netuším. Nejspíš je to kvůli soutěživosti části hasičů a někdy i jejich nadřízených. A možná i kvůli tomu, že fyzická příprava je povinnou součástí přípravy příslušníků a na soutěžích se pak nejlépe poměřuje, jak na tom kdo ve srovnání s kým je. A to jak v národním, tak i mezinárodním měřítku.

Máte zkušenosti s tím, abyste porovnal: Jak jsou na tom čeští hasiči v porovnání se světem? Nemyslím jen sportovní dovednosti, ale i co se týká vybavení, profesionality a tak?
Pokud jde o fyzičku, jsou na tom čeští hasiči velice dobře! I když to tak na první pohled nemusí vypadat. O tom nejlépe vypovídají výsledky nepočetných českých výprav na hasičských olympiádách, ale i mé návštěvy některých stanic v cizině. Třeba v New Yorku jsem měl pocit, že jsem vlezl do domova důchodců. Vybavení je pak asi odrazem ekonomické síly jednotlivých států, ale nejsme na tom tak zle.

Je něco, co byste změnil, kdybyste mohl? Ať by to bylo cokoli...
Pokud jde o hasiče, ze své pozice pěšáka mohu těžko něco měnit. A v současné době už se spousta nových věcí rozběhla takovým způsobem, že by se již těžko zastavovaly nebo vracely zpět. Třeba krajská operační střediska místo okresních s místní znalostí dispečerky, hodnostní označení z titulu funkce a ne hodnost přibývající po odsloužených letech a tak dále. Jinak jsem spokojený člověk. Nestěžuju si.

Čeho byste chtěl v životě dosáhnout? Ať už jde o práci nebo soukromý život...
Nemám žádné velké ambice jak na pracovišti, tak v osobním životě. Chtěl bych zůstat vitální s permanentně dobrou náladou alespoň jako doposud...

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru