Dospělí si většinou začátkem nového roku dávají předsevzetí. Děti to obvykle neřeší. Většinou si neumí do detailu představit, co všechno to obnáší, protože nevidí až tak dopředu. Dítěti musíme aktivitu nabídnout.
Judo neboli jemná cesta zprvopočátku možná evokuje jenom drsností a bojem. Říkáme „bojové umění“ a o umění se jistě jedná, o ten boj, chápáno fyzický boj, už méně. Jedná se spíš o boj sám se sebou a pochopení svou i „bojovou“ filozofii.
„Dbáme na tradiční formu výuky po vzoru japonských mistrů, nevšední techniky, cvičení kat a sebeobrany. Samozřejmě nechybí ani randori a sportovní výuka,“ říká Filip Rubínek, vedoucí Kurzu sebeobrany.
Výuku juda a sebeobrany Filip Rubínek vyučuje již řadu let. „Bojové umění zahrnuje nejen techniky boje v postoji, na zemi, sebeobranu, zdravovědu, ale i meditace a duchovní rozvoj jedince,“ doplňuje Filip Rubínek.
Proč začít se sebeobranou či judem a kdy?
Už ten fakt, že formuje celou osobnost, je odpovědí. Ideální doba, kdy začít, je mezi pátým a šestým rokem dítěte, dospělí pak mohou kdykoli. I do vysokého věku. Individuální přístup zaručuje každému své vlastní tempo. Na váze a výšce také nezáleží. „Sportovní formou děti učíme do patnácti let, pak začnou pronikat do hloubky tradičního systému na trénincích pro dospělé,“ dodává Filip Rubínek.
Je hektická doba plná stresu a dokazování něčeho někomu. Doma rodičům, ve škole učitelům, v práci nadřízeným. Každý po nás chce něco jiného a všichni to samozřejmě s námi vždycky myslí „dobře“. A my plníme přání a očekávání, dokud v nás něco nebouchne.
Jen nám nedochází, že už daleko dřív, než to bouchlo, se to v nás rodilo, usadilo, bublalo, většinou delší dobu, a až pak to bouchlo. Avšak stres neprožíváme tehdy, když to bouchne, nýbrž již ve fázi „bublání“, možná i o pár „vteřin“ dřív. Chybí nám respekt a úcta, jedeme jen na výkon. Dětem tak chybí autority k respektu a vzory k úctě. Sebeobrana může děti zklidnit a částečně i ukotvit v sobě samých.
Judo a sebeobrana jako cesta k sobě samému
Trenér Filip Rubínek a jeho kolegové se snaží právě na tomto se svými svěřenci pracovat. Vzájemná úcta k judu neoddělitelně patří, a to nejen úcta k trenérovi, ale i mezi cvičenci navzájem. I z toho důvodu se po každém nácviku techniky či před zahájením cvičného zápasu nebo po něm soupeři jeden druhému krátce ukloní.
„Úcta k soupeři je nesmírně důležitá, protože soupeř je pro mě zároveň partner, jen díky němuž můžu jít v bojovém umění dál,“ podotýká Filip Rubínek.
A co dělat, když se svěřenci cloumají „telecí“ léta či různé „agresivní choutky“?
Prioritou je úcta k trenérovi, k sobě saménu i svým cvičícím "soupeřům". U Filipa Rubínka to musí jít samo. Vzbuzuje respekt už jen svou postavou. S dětmi a ostatními svěřenci si však raději buduje přátelský vztah. „Samozřejmě občas zlobí, to je normální, ale je to pořád v mezích zvladatelnosti. Opravdu mám zkušenost, že i trochu více rozjívené děti se po pár lekcích zklidní. Stačí přijít k nám do klidného prostředí a zažít s námi pár hodin. Ti, co se disciplíně ani potom naučit nechtějí, obvykle dlouho nevydrží. Když musím, umím zvýšit hlas, to je jasné. Kdybych to neuměl, byl bych špatným trenérem, “ uzavírá Filip Rubínek.
Kurzy můžete navštívit v tělocvičně školy v Praze 8 v Karlíně, v bohnickém velkém tanečním sále taktéž na Praze 8 a pak ve zmíněném sídle na Praze 9.
A motto výukových kurzů?
"Není důležité být lepší, než někdo jiný, ale být lepší, než včera!"
