Herec Karel Höger podal výpověď v Národním divadle a zemřel. Zabil ho režim, míní mnozí

Na hercově rodném domě v Brně-Králově Poli je dnes pamětní deska
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Před šestačtyřiceti lety, 4. května roku 1977 zemřel vynikající herec Karel Höger. Naposledy vydechl ve svých sedmašedesáti letech, pouhé dva dny poté, co jej jeho svědomí přimělo podat výpověď v Národním divadle, kde byli herci pod velkým politickým tlakem. Zabila ho ztráta naděje, smutek, nebo by mu srdce selhalo i bez těchto událostí? 

Jak snadné je zlikvidovat člověka? O tom by mohli vyprávět všichni lidé, kteří zažili některý z totalitních a despotických režimů, jichž ve světě bylo a bohužel doposud stále je bezpočet. Karel Höger, herec první kategorie, na jehož role v divadle i v televizi není možné zapomenout, zažil hned dvě takové doby. Prvním byl nacismus za druhé světové války, tou druhou pak vláda komunistů. V obou případech byl donucen dělat věci, s nimiž vnitřně nesouhlasil, a v obou případech mu šlo svým způsobem o život. 

Tragédie v chudé rodině

Karel Höger se narodil v roce 1909 v brněnském Králově Poli. Když přišel na svět, měli jeho stárnoucí rodiče na starosti již dvanáct jeho starších sourozenců. Rodina tou dobou ještě netušila, jaké neštěstí na ni čeká. Ze všech třinácti dětí chudého dělníka, který těžce pracoval v místní cihelně, se dospělosti dožili jen dva chlapci – nejmladší Karel a jeho o dva roky starší bratr Rudolf. Není divu, že si rodiče pro svého syna přáli dobré a zajištěné povolání. A tak budoucí věhlasný herec, ačkoliv jej od dětství přitahovalo divadlo, podlehl otcovu přání a věnoval se studiu pedagogiky. Vojenské roky mu ale umožnily také studium herectví, a tím bylo rozhodnuto. 

Odbojář, který musel hajlovat

I když Karel Höger několik let skutečně učil, divadelní prkna jej neminula. Druhé světové války se tak dočkal již jako známý, oblíbený a hojně obsazovaný herec, což v té době nebylo nic příjemného. Přineslo mu to například také povinnost účastnit se demonstrativní akce na podporu německých okupantů, která se konala za doby heydrichiády. Neuposlechnout znamenalo rozsudek smrti, účast a povinné hajlování pak zase ztrátu sebeúcty i odsouzení mnoha dalšími lidmi. Na výběr ale nebylo, a tak se dodnes dochovala fotografie, kde tento herec – spolu s dalšími významnými osobnostmi – zdvihá pravou ruku k nacistickému pozdravu. Jeho skutečné smýšlení ale bylo jiné – o tom by mohli vyprávět zlínští partyzáni, kterým z Prahy vozil šifrované zprávy, nebo třeba spisovatel František Kožík, jemuž poskytl útočiště ve svém bytě v době, kdy jej hledalo gestapo. Jak by to dopadlo, kdyby byl objeven, nemusíme dlouho přemýšlet. 

Z totality do totality

Válka skončila a k moci se dostali komunisté. I když se zpočátku zdálo, že tentokrát bude všechno relativně v pořádku, svobodomyslnost Karla Högera začala poměrně brzy vadit. Po roce 1948 přišel dvouletý zákaz natáčení filmů. Proč? Jak se oklikou dozvěděl, nesly se o něm fámy, že čte Ferdinanda Peroutku a Pavla Tigrida. A to bylo něco, čeho by se herec, který směřuje k socialismu, neměl z principu dopustit. 

Osudový srpen 1968

Přicházela další a další omezení. Ve škole, kde učil herectví, mu snížili úvazek a později dal sám raději výpověď. Dokonce prý vrátil dva platy, aby bylo jasné, že se svým následovníkům nevěnoval jen ze zištných důvodů. Roky rychle ubíhaly, až přišlo pražské jaro roku 1968 – a po něm také srpen stejného roku, kdy naši republiku přijela zachraňovat před vlastními lidmi spřátelená vojska v rámci akce Dunaj. Karel Höger byl v té době členem souboru Národního divadla. A zase se zachoval tak, jak podle výše postavených rozhodně neměl. 

Vzkazy mezi řádky scénáře

Podle výpovědi tehdejšího ředitele Národního divadla Přemysla Kočího si Karel Höger – společně s neméně geniální herečkou Danou Medřickou – po vstupu cizích vojsk upravovali dialogy tak, aby do nich mohli vsunout jiný, divákům zcela jasný smysl s protiokupačním vzkazem. Ředitel divadla pak podle svých slov neměl ani jinou možnost, než herce postihnout. Svým způsobem je to v dané době pochopitelné, i jemu samotnému šlo o existenci. Nakolik takto jednal z vlastního přesvědčení, anebo zkrátka proto, že neměl jiné východisko, o tom lze jen spekulovat. Každopádně herec měl najednou mnohem méně příležitostí předat divákům svoji energii a potěšit je svým talentem. 

Jednoho dne pohár přetekl

Uplynulo dalších devět let. Karel Höger za tu dobu nastudoval na prknech Zlaté kapličky pouhých dvanáct rolí a několik příležitostí dostal také ve filmu. Následovala akce, která mu musela trpce připomenout již jednou prožité okamžiky. Šlo o povinnou účast na shromáždění umělců v Národním divadle, na němž měli podepsat tak zvanou antichartu. Tentokrát se sice nehrálo přímo o holý život, ale o profesní existenci rozhodně ano. Podepsal, ale když se o pár týdnů později dozvěděl o nuceném odchodu kolegyně Vlasty Fabiánové, kterou tehdejší ředitel jednoduše vyhodil, rozhodl se k razantnímu kroku. Sám sepsal výpověď a doručil ji vedení divadla. Bylo 2. května roku 1977. 

Zbývalo mu jen pár hodin života

Druhý den ráno nebylo Karlu Högerovi dobře, a tak zašel za známým doktorem. Ten jej poslal pro jistotu na vyšetření do nemocnice, kde si herce nechali, i když se jeho zdravotní stav nezdál být nijak příliš nebezpečný. O to větším překvapením byla zpráva, která přišla jen o dva dny později, 4. května. Karel Höger dva dny po podání výpovědi v Národním divadle a po jednodenní hospitalizaci v nemocnici zemřel po prodělaném infarktu. Stalo by se to v každém případě, nebo byl na vině smutek z vývoje v zemi a z výpovědi, kterou byl vlastním svědomím donucen dát v divadle, které tolik miloval? 

Zdroj: csfd, lidovky, wikipedie, Faustovské srdce Karla Högera (Klosová, Justl)

KAM DÁL: Rothschildové jsou terčem mnoha konspirací. Kde se vzala tato mocná rodina?