Snažila jsem se manželovi vyhovět ve všech podivnostech, ale jednoho dne to přehnal. Na tohle jsem už přistoupit nemohla

Výchova ve stylu staré školy může být okouzlující, ale nesmí překročit hranice...
  |   zajímavost

„Když jsem potkala svého budoucího muže, líbila se mi jeho galantnost, zdvořilost a ohleduplnost, kterými mě zahrnoval. Říkal, že je ze staré školy,” vzpomíná Jitka (39) na své prvotní okouzlení novou láskou. Kdyby ale tušila, co ji s Ondřejem už brzy čeká, určitě by si dobře rozmyslela, jestli kývne na žádost o ruku…

“Ondra byl opravdu úplně jiný než ostatní mladí chlapi,“ vypráví Jitka. Na každé rande mi přinesl třeba jen malou kytičku a když žádnou neměl, určitě nezapomněl utrhnout mi po cestě na louce alespoň sedmikrásku. Byl neobyčejně galantní, znal snad všechna pravidla společenského chování a oblek nosil s takovou samozřejmostí, jako by se v něm snad narodil.“ Která žena by takového muže nechtěla mít po svém boku? A tak Jitka přibližně po roce známosti přijala nabídku k sňatku. 

Kytice a dobrá whisky

“I žádost o ruku proběhla víc než tradičně. Ondra mě pozval na výlet, připravil piknik a tam, mezi rozvetlými keři, se mě zeptal, jestli si ho vezmu za muže. Nebylo možné odmítnout a já jsem byla doslova v sedmém nebi. Následovala návštěva mých rodičů - samozřejmě s obrovskou kyticí pro maminku a lahví vynikající whisky pro tatínka. Ondra nezapomněl s menší kytkou ani na moji mladší sestru. Jak říkám, byl to dokonalý gentleman,“ ohlédla se Jitka za dobou, kdy byla skutečně šťastná. 

Konečně spolu a sami

Proběhla svatba a novomanželé se odstěhovali do nájmu, než si našetří na vlastní bydlení nebo alespoň na hypotéku. Pár měsíců bylo všechno jako dřív, ale pak Jitka otěhotněla. V tu chvíli se naplno projevila Ondřejova 'stará škola’. „Ondra okamžitě a velmi nekompromisně prohlásil, že když nosím jeho dítě, nemůžu nic riskovat a musím hned zůstat doma, protože tak to prý má být. Namítala jsem, že v bance za přepážkou se mi nic nestane, ale on trval na svém. Přiměl mě dát výpověď a já jsem si v té chvíli ještě říkala, že je vlastně hodný a má o mě i naše společné dítě opravdu velký strach. Jenomže tím to všechno teprve začínalo.“ Jitka se dala na cestu ústupků, které ji dovedly doslova až na ulici. 

Tohle bylo víc než jen "stará škola"

Jitka zůstala doma. Pár týdnů se zabavila sledováním televize a přípravou všeho potřebného pro dítě, ale další měsíce už začaly být utrpením. Hlavně proto, že Ondra se skutečně začal chovat jako manžel z filmu pro pamětníky. Přišel domů, sedl si ke stolu, nechal si přinést jídlo a pak se přestěhoval k počítači, kde pročítal zprávy. „O mě jako by se vůbec nezajímal, vždycky se jen zeptal, jestli dobře pečuji o naše dítě. To bylo všechno, co ho zajímalo. O své práci mi nevyprávěl, protože - jak říkal - bych tomu nerozuměla. Přitom dělal téměř tu samou práci jako já, než jsem zůstala doma. Jakékoliv společné radosti skončily, intimností se obával, abychom neublížili dítěti, ale jinak muselo doma všechno běžet tak, jak si přál pán rodiny. Časem dokonce začal trvat na tom, abych mu připravila pantofle ke dveřím tak, aby se mohl pohodlně přezout, když přijde utahaný domů z práce, a nemusel se ohýbat,“ zamyslela se Jitka nad chvílemi, kdy nevěřila vlastním uším a vysvětlila, že unavený se domů vracel ze stejné banky, v níž ještě nedávno pracovala také. 

Vše pro klid pána domu

Narodila se dcera a Ondra přitvrdil. „Nejenže nesměl doma slyšet její pláč, protože ho rušil odpoledne v přemýšlení a v noci ve spánku, ale nikdy by ji nenakrmil, nešel s ní ven - zkrátka on byl pánem domácnosti a my jsme se musely chovat tak, aby byl spokojený. Řešila jsem to procházkami s kočárkem a snažila jsem se být venku co nejvíc. V podstatě jsem v době, kdy on byl doma, žila s dcerou na ulici. V noci jsem se děsila, že se budou malé Amálce klubat zoubky a ona bude plakat. Takové noci byly utrpením hned dvakrát. Nevyspalá a ustaraná kvůli dceři jsem musela poslouchat, že jsem neschopná matka, která neumí uklidnit dítě.“

Skutečný a poslední šok

Jitka se pomalu smiřovala s tím, že sice s Ondrou žijí v jednom bytě, ale je nejlepší, když jsou každý zavřený v jiném pokoji. Jenomže pak přišel další zlom. Amálka povyrostla a začala mluvit. Tedy pokoušela se o to. Když začala dávat dohromady první věty, naučila jsem ji, aby došla říct tatínkovi, že bude večeře. Měla říct ‘Pojď papat’, což se jí také krásně povedlo. Jenže Ondru to zvedlo ze židle. Obořil se na mě, že ji učím mluvit tak, jak on nechce. Zopakoval mi, že je ze staré školy a že dřív děti svým rodičům vykaly a bylo to jen dobře. A tak i on trvá na tom, že Amálku naučím, aby mu vykala. ‘Ty si nech od holky třeba šlapat po hlavě, ale mě bude ctít,’ řekl tehdy.

Svého rozhodnutí Jitka nelituje

Na ta slova nikdy nezapomenu, zvlášť proto, že byla poslední, která jsem od něj v našem bytě slyšela. Při představě, jak by jeho stará škola pokračovala třeba v době, kdy bude Amálka dospívat, jsem naházela dceřino oblečení do tašek, vzala si pár osobních věcí a do hodiny jsem odjela. Nejprve ke kamarádce a pak do svého nájmu, který mi naštěstí nabídl dobrý známý.

„Ondra se urazil, vzkázal mi, že se ve mně spletl a takhle že se žena chovat nesmí. Jestli si prý myslím, že je to v pořádku, mám si žít po svém, ale s ním už počítat nemám. Ani k rozvodu nepřišel, poslal jen svého právníka. Dceru od té doby neviděl, podle něj z ní roste stejně zkažená ženská, jako jsem já,“ dovyprávěla Jitka svůj na dnešní dobu pozoruhodný příběh, jako vystřižený z prvorepublikového filmu. 

Amálce je dnes jedenáct let a zůstaly alespoň prozatím samy. „Já toho nelituji, když si představím, jak bychom se dnes musely Ondrovi obě klanět, protože tak to ženy v 19. století dělaly, opravdu mi takové manželství nechybí.“

(V příběhu je na žádost čtenářky změněno jméno, fotka u článku je pouze ilustrační.)

KAM DÁL: Sestřelte Muskovy družice! Je možné, že tisíce satelitů popadají na Zem?