Jana dlouho žila normální rodinný život. Ráda sportovala – lyžovala, běhala a dělala gymnastiku. V důsledku složitého zdravotního stavu a tíživé sociální situace již sport dělat nemůže. Ačkoliv je bez domova, má anděla strážného v podobě muže, který ji oddaně miluje.
Útěk z Moravy
Na ulici se Jana ocitla ve starším věku, když už děti byly velké. Bezmyšlenkovitě se rozhodla, že se z Moravy přestěhuje do Prahy. Netrvalo dlouho a ocitla se v pražském bezdomoveckém světě. Proč? „Prožívala jsem finanční tíseň pravděpodobně proto, že jsem byla mimopražská,“ vysvětluje pro ČtiDoma.cz Jana.
Potom přišla nemoc a únava
Nikoho tu neznala, na nikoho se nemohla v nouzi obrátit a navíc onemocněla. Byl to hlavně alkohol, který ji přivedl do nemocnice. Hodně jí při rekonvalescenci podpořil a dodnes podporuje její současný manžel. „Můj třetí manžel mi všemožně pomáhá a drží mě nad vodou.“ Psychicky je sice v pořádku, ale necítí se dobře na těle. Má vysoký krevní tlak, vředy a v důsledku pití alkoholu cirhózu jater.
Navíc se ke špatnému zdravotnímu stavu přidružila únava a nespavost. „Často cítím únavu. Jsem náhle unavená a ospalá. Tehdy si jdu lehnout, ale stejně nemůžu usnout.“ Neblahé zdraví tak zpomaluje řešení její závažné situace.
Štěstí ve třetím manželství
Jana byla třikrát vdaná. Z prvního manželství nevzešly děti a s druhým manželem sice děti měla, ale byl to gambler. Nyní prožívá třetí – prý šťastnější manželství. S největší krizí se vyrovnala hlavně díky svému současnému manželovi. „Můj manžel mi vlastně zachránil život.“ V nemocnici, když byla v umělém spánku, u ní její vyvolený často pobýval a bojoval za její život. Nakonec se lekářům a milovanému muži podařilo Janu zachránit.
Nejhorší je to s bydlením
Se svým mužem nekonečně řeší bydlení. „Jsem ráda, že na to nejsem sama, ale rozhodla jsem se prozatím bydlet v azylovém domě, abych nebyla na ulici,“ posteskla si Jana. Jejím největším přáním je mít slušný podnájem se svým manželem. Zdali se jim to podaří, to je ve hvězdách.
Pejsek je pro ně všechno
Zdá se, že problém s bydlením jim zpomaluje jejich pejsek. Oni to tak ale necítí. Pes pro ně znamená vše na světě. „Je to zlatíčko. Raději nedám sobě a dám psovi. Nejdříve je pes a pak já.“ Mezi bezdomovci mít psa je chlouba – a to zvláště když se o něj páníček dobře stará. Kromě toho pes nejen svého pána hlídá a chrání, ale plní funkci věrného přítele, což se o některých lidech říct nedá.
Dnes na ni vše dopadlo jako těžký kámen. „Se vším jsem se smířila. A můžu si za to sama.“ Bude ráda za zmírnění své chudoby a když obnoví komunikaci se svými dětmi. A možná, že si ještě užije vnoučátka.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Na sklonku života bez domova: Nečekaný osud paní profesorky.
