Profesionální řidič: Hrozí nám výpovědí, když kvůli počasí nechceme vyjet a riskovat životy

Pro řidiče to rozhodně není jednoduchá situace
 

O peníze jde až v první řadě. Bohužel to platí téměř všude. V některých případech je to neškodné a spíš ku prospěchu věci. Rozhodně to však neplatí pro dopravu. Tam se každá malá chyba může trestat ztrátou i několika životů. Naprosto šokující je pak možnost, že by snad některé společnosti měly své řidiče nutit, aby vyjížděli i ve chvílích, kdy se na to necítí. Přesně to se ale prý děje. 

Při pohledu z okna si mnoho lidí možná i rozmyslí, zda sednou za volant. Cestu o pár dní odloží nebo zvolí alternativní dopravní prostředek. Mnohdy je to autobus. Z logiky věci vyplývá, že svěřit se do péče profesionála by mělo být dostatečnou zárukou bezpečí. Jenže ono to tak mnohdy nefunguje. 

Před několika dny se stala tragická nehoda, když při nehodě autobusu zemřela žena. Něco podobného, naštěstí bez tragických následků, se stalo jen o pár hodin dříve, když cestující vystřihávali hasiči. Je to však jen špička ledovce. Současné podmínky a stavy téměř všech vozovek chyby neodpouštějí. 

Nejde však jen o autobusy, ale třeba i kamiony. Za volant přitom často sedají lidé, kteří mají jen o něco málo více zkušeností než každý druhý řidič osobního vozu. Někdy dokonce ani to ne. "Pravda je, že profesní úroveň řidičů je nízká. Řidičák dnes dostane skoro každý a je jedno, na jakou skupinu. Nerad to říkám, ale za "komančů" byla výchova řidičů, zejména u firem, diametrálně odlišná," uvažuje Martin Kareš, který má za sebou několik let coby strojník u dobrovolných hasičů a už jedenadvacet let pracuje jako profesionální řidič pro jednu stavební firmu. 

Sám přiznává, že i po takové době jsou situace, kdy raději auto odstaví a počká na lepší podmínky. "Přijeli jsme pod kopec, a když jsem zjistil, co by mě čekalo, prostě jsem uhnul stranou a počkal. Teď vozíme posypový materiál pro silničáře, nedávno jsem si jeden kopec posolil ručně sám. Není horší pocit, než když sedíte v autě, které se vlastní vahou někam sune, a vy to nemůžete ovlivnit." 

Stížnosti řidičů
O to šílenější je, že některé dopravní firmy své řidiče údajně doslova nutí jezdit i v době, kdy si na to muži či ženy netroufají. "Kdysi jsem spolu s kolegy založil spolek Sdružení řidičů, protože se nám nelíbilo, jak se s profíky zachází. Denně nám chodí maily, co se jim stalo a k čemu je nutili. Ano, dokonce i takové, kdy si stěžují, že odmítli vyjet, ale bylo jim vyhrožováno výpovědí. Tak raději sedli za volant a riskovali životy své i dalších lidí. Málokdo si dnes může dovolit přijít o práci, tím spíš, když třeba živí rodinu," má jasno Kareš. 

Tlak na řidiče je extrémní. Sdružení řidičů už několik let na spoustu věcí veřejně upozorňuje. Bohužel zodpovědní činitelé jako by byli hluší. "Ne nadarmo se říká, že peníze jsou až na prvním místě. Řidič je jako onuce, do kterého si každý rád kopne. Včetně některých médií." Možným řešením by bylo adekvátní proškolování profesionálních šoférů. Jenomže tady je zase zádrhel v tom, že také tyhle věci stojí peníze a čas, který už by dotyčný mohl trávit v kabině vozu. 

Martin Kareš: "Prosím všechny, neútočte na silničáře! Sypač má úsek třeba 25 kilometrů tam, 25 zpět. To znamená padesát kiláků. Může mu to trvat i dvě hodiny, když se kvůli někomu zasekne. Logicky tak nemůže být jinde a vy ho nemusíte vidět. Inteligence některých stěžovatelů je opravdu velmi nízká. Já jsem naopak rád, že za těžkých podmínek vůbec vyjedou." 

Žádný zákon nadstandardní školení nenařizuje. "Firmy si to řeší podle svého uvážení. Nařízené je pouze školení podle nařízení 561/2006, což je v podstatě souhrn toho, co řidič musí dodržovat. Jinak nikdo nemusí vůbec nic. Ale ne všichni k tomu přistupují nezodpovědně. Sám jsem školil strojníky v jednotkách dobrovolných hasičů, protože samozřejmě i na vodě se auto chová zcela jinak než na suchu." 

Proč riskují životy?
Pro Kareše je nepochopitelné, že si vůbec někdo dovolí riskovat cizí životy. Nejen "svého" řidiče, ale prakticky kohokoli, kdo může jít náhodou kolem. "Já už dnes vím, co je bezpečné a co ne. Jak známo, kamion není schopen s jednou poháněnou nápravou vyjet zasněžený nebo zledovatělý kopec. Tak se do toho ani nepouštím. A když se vydám v nepříznivém počasí na cestu, dopředu se připravím. Hlídám si, abych měl dostatek paliva a byl v autě eventuálně schopen přežít nějakou delší dobu, než bude silnice sjízdná. Případně počkám na odstavném parkovišti." 

Martin Kareš si uvědomuje, že i mentalita řidičů je dnes jiná. Podle něj se ze silnic vytratila ohleduplnost a schopnost vžít se do druhého. "Zmizela i dříve běžná věc, že ten, kdo má před sebou v tu chvíli sjízdnější silnici, uvolní cestu tomu, kdo to má těžší. To už se vidí možná jen na horách. Přitom tady nehraje roli, jestli jde o profíka, nebo amatéra. Je to o povaze člověka, jeho předvídavosti a myšlení."

Kdo jinému jámu kopá...
V těchto případech však často funguje, že arogantní řidič na své jednání za chvíli "doplatí." Ovšem většinou kvůli němu trpí i ostatní. "Je spousta případů, kdy takový bezohledný člověk zablokuje silnici v obou směrech, protože zkoušel nějaké podivnosti. Z toho plynou kolony a fakt, že i další řidiči začnou riskovat. Logicky přicházejí další bouračky a třeba i zranění. Prostě lidi si to dělají sami. Je smutné, kam jsme to dopracovali."

Na konec je nutno dodat, že jsme o názor samozřejmě požádali i několik kamionových dopravců a provozovatelů autodopravy. Nikdo se však k otázce, zda u nich "funguje" vyhrožování řidičům výpovědí, pokud nechtějí vyrazit do terénu, nevyjádřil. 


Životní styl

Zdraví

Hobby