Až do sedmdesátých let 20. století vládly v několika evropských zemích železnou rukou autoritářské či fašistické režimy. Hovoříme o Španělsku, Řecku a také Portugalsku. Někdy se mylně v případě Portugalska zaměňují pojmy fašistická a autoritářská diktatura, přičemž u Portugalska nelze hovořit o fašismu ve smyslu Itálie nebo Německa. Jak píše ve své práci Lucie Horčičková, která se zabývá salazarovským Portugalskem, mezi portugalským, německým a italským případem existuje mnoho rozdílů. Portugalský autoritářský režim byl podle Horčičkové založen na nacionalismu až patriotismu, konzervatismu, církvi, korporativismu a silném postavení rodiny.
V Portugalsku proběhl v roce 1926 převrat a do víru politického dění se dostal právě Salazar, syn chudých rolníků, kterému byl svěřen post ministra financí. Portugalsko charakterizovala nestabilní politická situace, kde se v rychlém sledu střídali premiéři. Velmi napjaté poměry pak na několik dekád uklidnilo jmenování Salazara ministerským předsedou v roce 1932, což na druhé straně neznamenalo, že by Portugalsko nezápasilo se svými vnitřními problémy, jichž bylo mnoho.
Cílevědomý diktátor
Pokud by však někdo čekal, že tento cílevědomý muž připustí názorovou či stranickou pluralitu, byl na omylu. Salazar v rámci tak zvaného Nového státu (Estado Novo) zavedl autoritářské praktiky, které začaly likvidací ostatních politických stran. Politický systém reorganizoval, zavedl novou ústavu, která vyhovovala jeho cílům, jak uvádí web Britannica. Byla připuštěna jen jedna strana – Národní unie – a nová politická garnitura omezila lidská a občanská práva. Dále Salazar zavelel k zavedení přísné cenzury, jako v každém autoritářském režimu byla pronásledována opozice, skutečná či domnělá.
Kamarád s ostatními autoritáři
To na druhé straně neznamená, že by Salazar neudržoval přátelské styky s ostatními autoritáři, například se španělským diktátorem Franciskem Frankem, jak dodává web Britannica. Salazar koneckonců uznal jeho vládu na konci 30. let.
Nicméně Portugalsko se snažilo razit vlastní autonomní kurz, když vyhlásilo po vypuknutí druhé světové války neutralitu. Zde Salazarovi můžeme připsat body k dobru za to, že striktně odmítal spolupracovat s jakoukoliv válečnou stranou, i když se samozřejmě, jak už to bývá, objevily nabídky na vzájemnou spolupráci. Nicméně určité ústupky přece jen portugalský diktátor učinil. V roce 1943 dovolil, aby britské jednotky využívaly Azorské ostrovy, které se ukázaly být strategicky důležitým bodem v bitvě o Atlantik. O rok později však Salazar naštval Američany, protože odmítl, aby využívali Azory pro své účely. A současně přes dřívější náklonnost nepotěšil Brity, když Německu odmítl zrušit dovoz wolframu.
Směrem na Západ
Po válce sice došlo k určitým úpravám autoritářského režimu, kdy Salazar dal propustit část politických vězňů nebo došlo k zastavení největších perzekučních excesů, současně však zesílilo pronásledování komunistů. Portugalský diktátor se v zahraničněpolitické oblasti snažil chovat pragmaticky a udržovat dobré vztahy s Velkou Británií i USA, byť jim v průběhu války v některých záležitostech odmítl vyhovět, jak už bylo řečeno. V roce 1948 Portugalsko přijalo Marshallův plán. Následující rok se začlenilo do struktur NATO. Země se stala členem dalších mezinárodních institucí, což na druhé straně otupovalo ostří stále trvajícího autoritářského režimu.
Nicméně se jako velký problém ukázal boj o kolonie, respektive snahy udržet si své koloniální impérium v době, kdy už začínala éra tzv. dekolonizace. V Mosambiku, Angole a dalších koloniích bylo patrné pnutí, které vyvrcholilo národněosvobozeneckými zápasy. Jak připomíná Horčičková, v Angole vypuklo v roce 1961 koloniální povstání.
Příhoda, kterou nikdo nečekal
V kombinaci s určitým vyčerpáním Salazarova režimu, který se udržoval stále represemi za pomoci armády, i když ne už tak intenzivními jako dříve, začal portugalský diktátor ztrácet půdu pod nohama. Přicházel o své spojence, a to i v zahraničí, a zůstalo otázkou, zda Salazar téměř po čtyřech dekádách bude dále ve své „roli“ pokračovat.
Od moci jej však odstavila až kuriózní příhoda, kterou nikdo nečekal. V roce 1968 totiž spadl z lehátka a utrpěl vážné poranění mozku. To jej v podstatě vyřadilo společně s další návaznou mozkovou příhodou z mocenského rozhodování. Salazara nahradil Marcelo Caetano. Portugalský diktátor zemřel v roce 1970 a zemi zanedlouho, v roce 1974, čekala tzv. karafiátová revoluce, která nasměrovala zemi po mnoha letech konečně ke svobodě.
Rozporuplný diktátorův odkaz
Salazar po sobě zanechal rozporuplné dědictví. Snažil se zvyšovat vzdělanost, v podstatě vymýtil negramotnost, investoval poměrně hodně finančních prostředků do zemědělství, infrastruktury, podporoval vědu, nicméně i tak patřilo Portugalsko ve srovnání s jinými západoevropskými státy spíše k chudším, měřeno životní úrovní. Sám Salazar odmítl hromadit majetek, na přepych si nepotrpěl. Na druhou stranu cíleně zavedl autoritářsko-represivní režim, pronásledoval opozici, perzekvoval nepohodlné názory. Odkaz je to tedy spíše negativní, mnoho Portugalců mu dodnes nemůže přijít na jméno.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Fašismus vznikl přesně ze stejného podhoubí, z jakého těží Babiš. Čeká nás pochod jeho příznivců na Prahu?
