Epidemioložka Marešová: Testování na COVID-19 je v každé zemi jiné. Počty nakažených a mrtvých se porovnávat nedají

Srovnávat počty mrtvých nebo testovaných v jednotlivých zemích? V podstatě nemožné
Zobrazit fotogalerii (2)
21.05.2020 - 07:00  

Vedoucí protiepidemického oddělení Martina Marešová se v posledních týdnech stala tak trochu detektivem. Pátrání po nemoci COVID-19 bylo vyčerpávající, stresující a s předem nejasným výsledkem. Jak si dnes stojíme podle ředitelky pražského protiepidemického odboru a dá se vůbec nějak předvídat budoucnost? Nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.

Paní doktorko, restriktivní opatření se uvolňují rychleji, než se plánovalo. Znamená to, že máme COVID-19 pod kontrolou?
Určitě je nyní případů daleko méně. Takže se dá říct, že máme koronavirus relativně pod kontrolou. Jedním dechem je však třeba dodat, že nikdo neví, co se stane, až se všechna opatření opravdu uvolní. Za dva týdny si vše musíme vyhodnotit a případně se nějaká opatření zase přidají, nebo se neuvolní ta, se kterými se počítalo. Uvidíme, rozhodně ještě není vyhráno. Spíš si myslím, že nálada mezi lidmi je taková, že už zkrátka není možná tvrdá opatření dále držet. Slyším to ze všech stran.  

Je tedy situace lepší než před třemi týdny, měsícem? Protože když si vzpomenu na tiskové konference vlády, o rychlejším uvolňování nebylo řeči.
Situace je výrazně lepší než v březnu, a to o hodně. Když vezmu Prahu, měli jsme i devadesát případů denně. Dnes jsme na deseti, dvaceti. Pokud jde o tu rychlost uvolňování, tak je to zřejmě tak, jak jsem už zmínila. Tlak veřejnosti je obrovský, stejně jako tlak ekonomický. Je nutné s tím něco dělat.

Pomáhá k rozvolňování i chytrá karanténa, která běží od začátku měsíce?
Počítá se s tím, že bude rozvolňování korigovat a díky ní budeme mít nákazu více pod kontrolou. Zatím se však s chytrou karanténou musíme sžít, jsou to pro nás nové věci. V případě však, že by se situace zhoršila, přibyly by případy, tak nám chytrá karanténa významně pomůže, zejména s řešením kontaktů nakažených, které by řešili například medici.

„Nedovedu si představit, že by u nás premiér vyhlásil, že budou tisíce mrtvých, ale že nebudou žádná opatření, protože je zodpovědný za ekonomiku tak, jako se to stalo ve Švédsku. Na druhou stranu představa, že bychom se měli uzavřít na rok, na dva, což se i u nás ozývalo, to je také nesmysl. Takže já bych to viděla na zlatou střední cestu mezi Švédskem a opačným extrémem.“

Když se podívám na některá opatření, která stále platí, nepřijdou vám absurdní? Kadeřnice s rouškami a štíty, zavřené školy, proti tomu fotbalisté hrají zápasy, děti se scházejí v otevřených obchodních centrech a tak dále...
Máte pravdu, něco logiku nemá. Ale ono je to těžké hodnotit z pozice „zvenku“. Je jasné, že kadeřníci už museli začít pracovat, tam byl obrovský tlak. Obchodní centra budou mít podobný důvod, ekonomické problémy by se více a více prohlubovaly. Chránit zdraví lidí je náš cíl a myslím, že se nám to snad daří. Zároveň ale není možné republiku ekonomicky zlikvidovat.

Byla vůbec podle vás ta opatřená nutná držet tak dlouho?
Můžeme se bavit, jestli se neměla uvolnit o dva, tři týdny dříve nebo ne. Každopádně hned na začátku byla opatření potřeba. Získali jsme čas zjistit, jak jsme na tom s kapacitou lůžek v nemocnicích, zejména se jednalo o ventilovaná lůžka pro těžké pacienty, podařilo se nám zjistit, jak onemocnění probíhá, nastavit systém, aby lidé dostávali kvalitní péči. Zvládlo se to a jak dál, teprve uvidíme.

Jaké vlastně byly poslední týdny z vašeho pohledu, jak jste je prožívala?
Byly naprosto strašné. Březen úplně, byli jsme v práci patnáct, šestnáct hodin denně včetně víkendů bez jakéhokoli odpočinku. Teď bych řekla, že se to uklidňuje, o víkendu se mi podaří najít si i pár chvilek pro sebe a rodinu. Vůbec si nedokážu představit, jak to zvládaly kolegyně, které mají malé děti, opravdu před nimi smekám a vážím si jejich práce.

Přibližte malinko, jak vypadal váš pracovní den. Protože laik si může představovat, že někam přijede sanitka, člověka změří a jede se pryč...
Musíme kontaktovat nemocného člověka a začít zjišťovat, kde mohl někoho nakazit, kam chodil, s kým se stýkal. Pokud možno tedy zjistit všechny kontakty. Pak jde o to, aby byli všichni izolovaní, realizují se karanténní opatření. My jsme vůbec nečekali, co přijde, proto byly začátky tak složité. Začátek nás zachytil nepřipravené, nebyli jsme na něco takového připraveni. Postupně se to zlepšovalo a dnes už fungujeme poměrně dobře. Ale zase jsou tu jiné věci. Tím, jak se uvolňují opatření, jsou vydávána usnesení vlády například ohledně cestování cizinců. Takže neustále řeším obrovské množství dotazů, co mají lidé dělat, když chtějí do zahraničí nebo naopak cizinci k nám.

Naučíme se s COVID-19 žít?
Myslím, že ano, byť to dnes může znít jako rouhačská myšlenka. Nedovedu si představit, že by vir zmizel. Najednou lusknutím prstů nula onemocnění. Možná se bude vracet sezonně jako chřipka. Neumím věštit, ale téměř stoprocentně se s ním musíme do budoucna naučit žít. Musíme se na to připravit.

„Ráda bych pochválila všechny své kolegy. Obdivuji kolegyně, které mají malé děti a zůstaly s námi. Děti daly k babičkám a dědečkům a celé dny dělaly obrovské množství práce. Velký dík patří také vojákům, moc nám pomohli. Spolupráce s vojenskými mediky a vojenskými odběrovými týmy byla naprosto úžasná. Všichni pracovali, nikdo si nestěžoval, nebyl vůbec žádný problém.“

Je z vašeho pohledu lepší promořovat, nebo chránit lidi a čekat na vakcínu?
Kdybyste se mě zeptal v lednu, odpovím, že je nesmysl dělat jakákoli tvrdá opatření. Tehdy jsem se pletla. Tento virus je totiž jiný, reaguje jinak, než jsme byli zvyklí. I dnes jsou lidé, kteří nevědí, že by byli v kontaktu s někým nemocným, a přesto nemoc prodělali. Otázka také je, co promoření vůbec znamená a jestli protilátky v těle zůstávají, případně jak dlouho. Je stále hodně neznámých, takže si netroufnu říct, co je lepší.

Jaká je vůbec metodika testování? Je to jen můj pocit, že každá země má svá vlastní čísla a neexistuje nic jako celoevropská, případně celosvětová norma?
Nejsem v žádné komisi, která rozhoduje o tom, jak budou testy vypadat. Ale z mého pohledu je to tak, jak říkáte, byť jsem se po tom opravdu nepídila, protože na to nemám čas. Ale vezměte si třeba Rakousko. První případy měli týden před námi, takže jsou na tom relativně stejně. A hlásí 15 tisíc případů, z toho 13 tisíc vyléčených, takže si myslím, že posuzování „vyléčení“ musí být jiné než u nás. U nás je třeba dvou negativních PCR testů s tím, že lidé jsou pozitivní i šest, sedm týdnů. V Německu myslím požadují pouze jeden test, v Anglii stačí být sedm dní doma a potom můžete do práce, vůbec se tam netestuje. Takže co země, to jiný přístup.

A do budoucna, má smysl toto sjednotit?
V konečném důsledku to jedno není, protože například počty nakažených ani mrtvých samozřejmě nesouhlasí, čísla se nedají porovnávat. A je také otázka, kolik lidí opravdu zemřelo na tento koronavirus. Je to úmrtí zdravého člověka, který by tu byl ještě padesát let? Nebo starého dědečka, který má mnoho dalších chorob a zemřel by zanedlouho? Z tohoto důvodu by testování a hodnocení úmrtí, vyléčení chtělo určitě sladit. Ale pro náš normální režim to asi není třeba.

Velkým tématem byly roušky. Někdo dokonce tvrdil, že nepomáhají, ale naopak škodí...
Z logiky věci je nesmysl říct, že vůbec nepomáhají. COVID-19 je kapénková infekce, takže minimálně  roušky mechanicky zabrání šíření infekce. Jasně, že nejsou stoprocentní, ale svůj smysl mají. V první fázi svůj úkol určitě splnily. Jestli je nosit venku, to už je jiná věc. Tam bych spíš řekla, že ne.

Co byste lidem poradila, jak se mají chovat podle ředitelky epidemického odboru?
Obecně pro všechny platí pravidla pro posilování imunity - dostatek spánku, správné stravování, dostatek vitamínů. Určitě sport, což je za mě osobně strašně důležité. Na podzim by měli být všichni zodpovědní a pokud mají jakékoli příznaky nemoci, zůstat doma a nechodit do práce. Často se setkávám s tím, že jsou lidé sobečtí a nakazí celou řadu kolegů. Chronicky nemocní nebo lidé se špatnou imunitou by se měli vyhýbat většímu počtu lidí.

KAM DÁL: V Itálii jsem prožila osm týdnů domácího vězení. Záviděla jsem známým v Česku, kterým dovezli jídlo do tří dnů.

Váš příspěvek pomůže rozvíjet nezávislou žurnalistiku.

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru