Zemřel Remkův náhradník. Kosmonaut, se kterým se soudruzi nemazali

Oldřich Pelčák nakonec do vesmíru neletěl, přednost dostal Vladimír Remek
Zobrazit fotogalerii (4)
  |   osobnost

Byl ve své době uznávanou celebritou. Mužem, který stanul jen kousek pod vrcholem. V sobotu zemřel ve svých nedožitých osmdesáti letech plk. v. v. Oldřich Pelčák. Byl záložním kosmonautem při letu Vladimíra Remka do kosmu v roce 1978. Svůj velký sen si nesplnil. Přesto byl pilotem s velkým srdcem po celý svůj život.

Sám Oldřich Pelčák zavzpomínal pro pametnaroda.cz na to, jak se dozvěděl, že po tvrdém výcviku se nakonec do vesmíru nepodívá: „Kdo poletí, jsme se dozvěděli pouhé dva dny před startem. To už jsme byli na Bajkonuru. Co hrálo pro a proti, proč byl vybrán Vladimír, to vám neřeknu, nedokážu to posoudit. Prostě dva dny před startem přišel generál Šatalov, vrchní velitel, kosmonaut toho oddílu, s papírem a řekl: ‚Vznesli jsme dotaz k vám do Prahy na váš ústřední výbor KSČ panu Husákovi, kdo z vás poletí. Bylo odpovězeno, že poletí Vladimír Remek.‘ Tečka. Co k tomu dodat? Nic. Provedu. Na vojně se říká provedu.“ Soudruzi se s ním nemazali. Neměl nárok protestovat. Jak sám řekl, nemohl nic.

Strojní průmyslovka a jeho první „Pionýr“

Dětství prožil v Kyjově, pokračoval na strojnickou průmyslovku. Tam potkal spolužáka „Frantu Koštuříka“. Ten jej přivedl k létání. Pro flyingrevue.cz Oldřich Pelčák zavzpomínal: „A vždycky, když naskákaly na nebi kumulky, tak Franta čučel z okna a vzdychal, jé, to by bylo…! A my: A co by bylo? A on: No podívej na ty mráčky! To by se lítalo! A my: Tak nám to ukaž, Franto, né? A začali jsme chodit na letiště do Kunovic. Nejdřív nás nechali jen umývat křídla a podobné práce, ale pak přišla teorie – a nakonec létání na Pionýru. A tak jsem díky Frantovi začal lítat... Jinak, každý éro je dobrý. Kromě toho Pionýra o jiném letadle nemůžu říct, že je moje nejoblíbenější. To bych ostatní shodil. To ne. Všecky byly oblíbené a žádné mi nic neudělalo.“

Oldřich Pelčák

narozen: 2. 11. 1943, Zlín
úmrtí: 7. 10. 2023, Praha
1960 – Aeroklub Kunovice
1962 – motorovým pilotem
1969 – velitel roje
1972 – pilot 1. třídy
1986–1999 – zkušební pilot

Celkový nálet: 3 500 hodin

V khaki do Delfína

Po maturitě se přihlásil na tříleté vojenské letecké učiliště v Prešově. Mezitím si ještě v kunovickém aeroklubu udělal motorový výcvik na letounu Z-126 Trenér. 1. září 1962 se stal vojákem. Pro flyingrevue.cz o tom řekl: „Narukoval jsem do leteckého učiliště v Prešově. Tady jsem z Trenéra poskočil – na Delfína. Lítali jsme ho jako první ročník vůbec. A když si na to vzpomenu, tak se vždycky trochu zpotím. V Prešově bylo travnaté letiště a my tam lítali na té devětadvacítce. Dneska bych se s tím na té trávě, se všemi zkušenostmi, co jsem za ty roky nasbíral, lítat bál. Tenkrát mně to bylo jedno... Sladká nevědomost, no... Po základním výcviku jsem z Prešova přešel do Košic na MiG-15 a s tímhle eroplánem jsem byl v roce 65 i vyřazen. Pak jsem tuhle mašinu lítal ještě asi rok a půl v Pieštanech u sedmého leteckého pluku.“

MiG-21 – Monino – Hvězdné městečko

Nejprve sloužil na vojenském letišti ve slovenských Piešťanech, potom byl vybrán na létání na modernějších nadzvukových MiG-21. To znamenalo přesun do Žatce, kde si našel manželku a usadil se. Tam získal kvalifikaci pilota první třídy. Vystudoval potom leteckou akademii v ruském městečku Monino. V roce 1970 byl spolu s Vladimírem Remkem vybrán pro výcvik na let do kosmického prostoru. A následoval odjezd do Hvězdného městečka. Proč zrovna on? To Oldřich Pelčák pro pametnaroda.cz řekl: „Když Rusové poprvé vybírali kosmonauta typu Gagarina, tak dávali důraz na fyzičku. Svaly, shyby a tak dále, protože ještě nevěděli, co a jak. Pak zjistili, že je zbytečné klást důraz na sílu. Rusové i Američané se shodli na tom, že důležitější je vytrvalost. Zabejčenost – to je správný český výraz. Udělám a hotovo. Takže to bylo hlavní kritérium. A já jsem takový. Jsem moravský Slovák, to je jižní Morava. A dodneška jsem takovej zabejčenej. Žena mi občas vyčítá, že jsem svérázný člověk...“.

Velitelem stíhacího pluku a pilotem ve „výzkumáku“

Po návratu z Hvězdného městečka sloužil v Žatci. Od roku 1978 jako velitel 11. stíhacího pluku a od roku 1981 jako zástupce velitele divize PVOS. Později odešel do Prahy do Výzkumného ústavu letectva. Na tu dobu vzpomíná takto: „To mě nesmírně bavilo. Zkoušeli jsme nové zbraně, rakety, letadla. Byly to nejkrásnější roky mého leteckého života. Byl to balzám před odchodem do penze.“

Oldřich Pelčák o létání

„Víte, za kniplem se neobejdete bez pokory. Teda, pokud se chcete dožít penze. Takoví ti machýrkové, a bylo jich, musím říct, v letectví docela dost, vždycky skončili špatně. Buď si sami vyhodnotili, že to není pro ně a lítat přestali, nebo se zabili. Dobří piloti taky říkají, že letadlo nezná ani funkci, ani hodnost. Je to pravda. Té mašině je jedno, jestli za kniplem sedí generál, nebo poručík, obyčejný pilot, nebo velitel generálního štábu. Musí to být člověk, který umí. Když neumíš, uděláš malér... Dneska je to všechno jinak. Kolikrát už pilot ani nesedí v letadle, ale u počítače někde v kanclu a řídí to na dálku. A taky na dálku střílí. Zabíjí lidi na druhé straně světa a možná u toho svačí. Tomu já nemůžu rozumět,“ řekl pro flyingrevue.cz Oldřich Pelčák.

Zdroj: pametmaroda.cz. flyingrevue.cz

KAM DÁL: Connie. Královna oblohy.

Klíčová slova: