Vdávala se ve dvaadvaceti, tedy v době, kdy její kamarádky žily dost bouřlivé životy. „Mě to nikdy nelákalo. Jasně, dostudovat jsem chtěla, ale tomu přeci manželství nijak nebrání. Dokonce ani případně těhotenství. I když s tím jsem chtěla počkat až po státnicích,“ začíná svůj příběh pohledná brunetka.
Vyrazilo jí to dech
Svatbu měla pěknou, sešla se spousta přátel. Jednu kaňku ale přeci jen měla. „Tomáš mi o svatební noci řekl, že se mnou rád bude mít dítě. Což jsem samozřejmě byla šťastná, to jsem si přála. On ale měl podmínku, která mi vyrazila dech.“
Je na ní vidět, že i po mnoha letech jí dělá problém o tom mluvit. Ono se ale není čemu divit. „Tvrdil, že miminko můžeme mít pouze v případě, že budu jednou za rok k dispozici některému z jeho kamarádů. Napřed jsem si myslela, že je to jen hloupý vtip, protože byl opilý. Jenomže to myslel vážně.“
Nakonec bylo po jeho
Totéž jí zopakoval druhý den ráno, za týden, za měsíc. „Já stále nevěděla, jak reagovat. Jasně, říkala jsem mu, že se zbláznil a že to nepřipadá v úvahu. On to odkýval s tím, že tedy miminko mít nikdy nebudeme. Ale že to nevadí, protože manželé přeci můžeme být i tak.“
Lucie s požadavkem nakonec souhlasila. „Musela bych se rozvést a najít si někoho jiného. Ale to by byla hrozná ostuda, kterou jsem nechtěla připustit. Takže jsem nakonec řekla, že se podvolím a bude po jeho.“
Každý rok to samé
Rok co rok tak trávila víkend na ranči na Slovensku s jedním z vybraných přátel svého manžela. „Ne vždy byl sex, ale většinou ano. Po několika letech jsem si to začala užívat. Byl to takový úlet mimo realitu, mimo všední dny.“
A stalo se i to, po čem Lucie toužila nejvíce - narodil se jí syn, později ještě dcera. Dá se tedy říct, že je spokojená? „A víte, že vlastně ano? Co se nejprve zdálo jako nepřekonatelný problém, je dnes příjemné koření mého manželství. Takže jo, je to dobré.“
(v článku je na žádost čtenářky změněno jméno, fotka je pouze ilustrační)
KAM DÁL: Svědectví ze srpna 1968: Ruský voják se zbláznil a jen tak postřílel několik lidí.
