Jak se dostat v Praze do práce? Pořídit si vrtulník, nebo makat z domova

KOMENTÁŘ - Většina z nás každý den pracuje, snaží se pracovat nebo alespoň práci předstírá. Buď jak buď, na místo výkonu čehokoli se musíme dopravit. Naše redakce sídlí na Praze 4, konkrétně v Krči. Dostat se tam z Hůrky, případně z Vysočan, je však úkol hodný akčního hrdiny. 

09.09.2016 - 10:27  

Jsem člověk od přírody veselý. Málokdo mne dokáže vytočit, naštvat a slovo deprese znám jen z vyprávění. Nicméně to, co se děje během mých cest do práce a z práce, je pořádně velký nápor na moji nervovou soustavu. A co teprve řidičů, kteří se narodili pod pesimističtější hvězdou a jejich duševní konstalace je bližší pacientovi z Bohnic. 

Nedivil bych se ani, kdyby někomu v nekonečných zácpách praskla cévka v mozku nebo se zastavila pumpa. Pravděpodobně by měl v té chvíli smůlu na druhou, sanitka by se k němu přes masy aut nedostala. Ale vezměme to hezky popořádku. 

Trasa 1 - Hůrka

Vyrážím lehce po půl osmé ráno. První komplikace přijde už po necelé minutě, když sjedu ulicí Pod Hranicí a chci se dostat na Jeremenkovu. Když mám pech, počkám si třeba i deset minut na to, až se oba směry vytíženého tahu uvolní a budu se moci zapojit do provozu. Proč není tato křižovatka řízená semafory, je mi stále záhadou.

Po pár minutách se dostávám na Radlickou. A tady začíná každodenní rituál. Otevírám si kávu a poprvé kousnu do sendviče. Dobře vím, že na snídani bude dost času. Po prázdninách je to opět ta stará písnička. Sjet po Radlické dolů trvá dobrou čtvrt hodinku, někdy i déle. Důvod je prostý, hned čtyři dopravní omezení. Schválně jsem si dnes před osmou ráno tato pracoviště vyfotil. Makal na nich jeden člověk, další se opíral o lopatu. Zřejmě hledal inspiraci, kde začít. 

Když se konečně většími či menšími skoky a pohyby jen vzdáleně připomínající jízdu autem dostanu až k Jižní spojce, není to důvod k bujarému veselí. Jen se zapojím do další kolony, která se, při troše štěstí, táhne "jen" k odbočce na Modřany. Když mi však vesmír nakloněn není, popojíždění pokračuje ještě o několik kilometrů dál. Do redakce přijíždím zhruba po hodině. Unaven a vyčerpán s děsivou představou, že něco podobného dnes absolvuju ještě jednou cestou domů.

Pokus o výměnu auta za MHD proběhl neúspěšně. Dva přestupy a téměř hodina času, to není dobrá alternativa. Navíc přilepený na jakéhosi podivného pána, který zřejmě usoudil, že má tyč v metru je ta nejlepší ze všech. Bohužel slovo deodorant v jeho slovníku nejspíš chybělo. Zážitek, který mě zahání zpět do klimatizovaného a voňavého auta. 

Trasa 2 - Vysočany

Vyrážím lehce po osmé hodině ranní. Mám kliku. Poděbradská v pohodě, kupodivu i na Průmyslové se zdržím jen pár minut. Lebedím si, jaký je to krásný den a že ta Praha je vlastně krásná. Představuji si, jak budu v redakci dřív než editorka a možná se i stihnu připravit na dopolední poradu. 

Sorry, člověk míní a věci se mění. Hezký den sice zůstává, ale přípravu rozhodně nezvládnu. Po chvíli píšu omluvnou sms, že nestíhám ani tu poradu. Proti byla Jižní spojka. Lépe řečeno provoz na stupni číslo 4. Místy mi to připadá jako pětka, protože když stojíte šest minut bez hnutí, evokuje to ve vás nejrůznější představy. 

Tou mojí je dojít na magistrát na úsek dopravy s krumpáčem a všechno tam rozbít. Připadám si jako ve zlém snu. Jen místo krvelačných příšer jsou všude popojíždějící auta. Bohužel chybí kladný hrdina. Nikdo nepřispěchá na pomoc s kouzelným proutkem a monstra nezažene.

Po kom bych to vlastně měl chtít? Po Petru Dolínkovi, který má v Praze dopravu na starost? Bláhová představa, kterou okamžitě polykám. Ale alespoň něco mi vyloudilo úsměv na tváři. Křečovitý, ale je tam.

Do redakce se přířítím lehce po deváté. Zpocený a s hrozbou pokuty visící nad mou hlavou jako Damoklův meč. Editorka má však dostatečně rozvinuté sociální cítění a při pohledu na mou vzteky zhyzděnou tvář jen pokyne rukou, abych se posadil a raději mlčel. 

Pražáci a ti ostatní

Usednu tedy na židli a přemýšlím, jaké asi pocity mají řidiči, které jsem potkával. Nejen ti z Prahy, ale hlavně z okolních městeček a vesnic, kteří jezdí do hlavního města za prací. Praha jim každý den vezme minimálně dvě hodiny jejich života. Většinou však víc, protože hodinka ráno a hodinka odpoledne jsou určené jen pro průjezd naší milovanou stověžatou. 

Řešení? Zažádat o služební vrtulník nebo do té práce vůbec nechodit. To ale nejspíš neprojde. Tak snad si jedině přivstat a do Prahy dorazit v pět ráno. To je i šance nechat vůz na záchytném parkovišti na kraji města. No, a pak je potřeba zůstat v práci déle, minimálně do sedmi, ale raději do půl osmé. To už bývají silnice volnější. Šefové budou mít jistě radost. Ovšem doma moc pochval nečekejte.