Když člověk píše o seznamování, a o všem co se dá při tom zažít, tak to vypadá, že dotyčný doslova slintá po tom, aby se s někým sešel za každou cenu. Ale opak je pravdou. Mnohem víc jsem chtěl najít někoho na trávení volna, neb samota je fakt…
Sice je to občas super, ale jinak většinou nuda na palici. Nejsem na dlouhé psaní. Týdny na písmenkách? Psát si, snít o tom, jak asi druhý vypadá, jak se chová, zda ta fotka, co poslala, není mamka nebo kamarádka, kdo ví? Takže rovnou osobní setkání. Někdy minuta je víc jak hodiny s nosem přilepeným na monitor. Pak se oba natěší virtuálním poznáváním, sejdou se v reálu… A buch. Je to úplně jiné, než jak to kdo chtěl – on je jiný, ona je jiná… Ne takový, ne taková, jak jsme si představovali. A pak to víc bolí…
Tento názor měla asi jednoho dne i ta tajemná žena na seznamce, kde jsme si začali psát, kdo a odkud je. Jelikož byla z menšího městečka nedaleko Prahy, zvolila s ohledem na prvotní anonymitu setkání v Praze, a to přímo pod koněm na Václaváku. Od Václava jsme to sešupem vzali směrem na Staromák, a cestou se dohodli, že si snad uděláme i výšlap na Hrad, abychom při tom výhledu mohli říci „Ahoooj Praho“.
„Jo, jdeme, není námitek,“ řekl jsem, a hned dodal dovětek. „Ale přece jen pro začátek, abychom se, jak já říkám, oňuchali, jsem se zeptal, jestli bychom si někde nedali kafčo. Vím o jedné super hospůdce mezi Václavským náměstím a Staromákem, tam si prima posedíme.“ Vysmátá dáma už přede mnou nabrala směr, kterým se ta hospůdka nachází.
Přišli jsme, sedli si, já si nenápadně vypnul zvuk na mobilu, neb jsem nechtěl být rušen. Fakt jsem nevěřil vlastním očím, ona ta dáma na stůl vedle sebe položila tři mobily. Zkontrolovala, zda má signál, hezky je seřadila vedle sebe, naporoučela si, co si dá a zeptala se, co dělám.
„Jo, dělám,“ hrdě jsem řekl, „servis a správu budov, Ferda Mravenec, práce všeho druhu. A ty?“
„Já dělám pojišťovací agentku pro jistou pojišťovací společnost.“
Chtěl jsem nahodit téma o počasí a vtom crrrrr, jeden z těch jejích mobilků zasvítil a začal hopsat po stole.
„Omlouvám se,“ špitla a nasadila důrazný hlas: „Haló? Ano, ano, pojišťujeme… Hm, hm, hm,“ a jala se tomu na druhém konci drátu vysvětlovat výhody pojištění.
Mezitím jsem objednával pití, a jen tak bokem špitl otázku: „Vodu s bublinkami?“ Souhlas mrknutím oka s dodáním informace do telefonu, že pán by měl výhodnou pojistku.
„Promiň, ale občas mi zavolají i večer.“
Hmmm. No budiž. V mysli se mi vybavil kamarád Mára a jeho slogan: Pojišťovačky, to je konečná. Nevěřil jsem tomu, ale zde jsem si jeho slova velice rychle připomněl. Protože...
(jak to dopadlo, se dočtete ve druhé části Pojišťovna štestí na zabití 2.část)
