Seděli jsme v kavárně, před námi měly taneční Eldorádo tři hopsající vrčící mobily. Když zázrakem zmlkly, nadechl jsem se, a optal se dámy, s kterou jsem měl toto seznamovací rande, zda mohu objednat k pití i jídlo.
„Dáš si něco k jí…“ Crrrrrrr, telefon. „Ano, prosím? Ano… Ano… Ta smlouva je…“ Následovalo dalších 10 minut hovoru. Já zatím čučel tupě z okna na lidi, kteří pomalu kráčeli kolem, a jako blbec poslouchal, že se ve smlouvě nachází zásadní bod 4, neboť mění obsah celkového pojištění domácnosti.
„Hele, já si dám něco k jídlu, dáš si taky?“
„Nene.“ A povídala do toho mobilku dál. V tom okamžení se na stole rozeřval další mobilní kretén.
„Moment, moment,“ omluvila se do toho prvního a vzala druhej.
„Prosím tě, já se ti ozvu, jo?“ Cvak. Domluvila s prvním a zeptala se mě krásně: „Na co ses to ptal, prosím tě?“
„Na to, kam až po tom, co vyjdeme, půjd…“ Crrrrr… Neměl jsem šanci dopovědět. Povídala zas do telefonu a mezitím mi přinesli jídlo. V klidu jsem si to vše dojedl, dopil jednu colu, potom druhou colu, objednal jsem dámě kávu, neb na té její kávě, co si objednala na začátku, zatím už plavaly skoro ledové kry. Jen ten Titanic tam chyběl. Domluvila, omluvila se a začala mi povídat, jak je to složité dělat v tom dnešním světě pojišťovnictví, že je šílená konkurence, a proto je ve dne v noci na příjmu, neboť školí začínající zájemce o spolupráci s jejich pojišťovnou.
Crrrrr, "No do prďous, ještě jednou vy kriplové zazvoníte a prožijete letecký den," bleskla mi myšlenka mozkem – a já ji chtěl moc a moc aplikovat i zde a hned.
Zase asi 15 minut šveholila, já dopil kávu a po skončení jejího hovoru začal poslouchat statistiku: kolik měli obrat, výsledky čtvrtletní, že hledá někoho k sobě i do života, koho by zapojila do toho úžasného týmu lidí a že by bylo super, kdybych i já do toho šel. Ona je sama a snaží se to zvládnout, ale kolega je víc úspěšný a odjel na školení někam do USA. Ona asi, až on přiletí nazpět, tak to s ním nejspíš dá dohromady a blablabla a blablabla, do toho ti magoři blikající na stole crrr, crrr, crrr, no, idylka na zabití.
Hele, ty jedna ušatá,“ pověděl jsem zhurta a stoupl si. „Přišli jsme se projít, nebo tu máš školení? Nepleteš si dojmy s pojmy? To mě můžeš rovnou pojistit.“
To jsem si zas, já blbec, naběhl. Než jsem stačil říci další ostřejší větu, zasvítila jí očka.
„No, proč ne, to je nápad. Vidíš, jak jsi chytrý.“ Sáhla do kabely, a světe, drž se, měla tam smlouvu na životní pojištění, složenky, ty krávy zelené nenažrané – a už držela tužku a chtěla celé mé jméno, nacionále, atd. To už bylo i na mě moc.
Zvedl jsem se, řekl moment, došel k baru, tam zaplatil – za sebe, usmál se, otočil se na ni a řekl:
„Pápá, já se jdu pojistit do Vltavy k vodníkovi Pepovi.“ Obrátil jsem se na obsluhu a pravil:
„Pokud máte zájem, ta paní tam, co kouká tak vyjeveně, ta sedící telefonní centrála, vás mile ráda výhodně pojistí.“ Odpověď obsluhy, sympatického postaršího pána, mě ale přimrazila k zemi:
„Já vím, my tu paní moc dobře známe. Tohle je její revír a místo, kde to buší do každého, s kým sem přijde.“
Tý vado, tak to je hustý. Venku jsem se otočil na tu restauraci, přečetl její název, zda tam neuvidím ceduli „Pojišťovna štěstí“, a odkráčel sám pomalu zase směrem ke koni na Václavák. Jukl jsem se na něj a pro sebe si řekl: Moc se na mě nekřeň, ty kamenná nohatá kobylo, nebo tě nechám pojistit a přejde tě humor.
Odjel jsem metrem domů, zabouchl dveře, zamkl na dva západy a z toho šíleného pojišťovacího rande jsem usnul jak mimino. Nepojištěné.
Pokud máte i vy nějaké podobné zážitky, a chtěli byste se o ně zde podělit, napište na mail, nebo využijte telefonického kontaktu.
(začátek příběhu... Pojišťovna štěstí 1.část)
