Drahomíra Šinoglová: Kvůli zakázané literatuře se musela schovávat těhotná v kamnech a syna jí vytrhli z náruče

Ten, kdo se v nostalgických vzpomínkách vrací do minulého režimu, by měl zbystřit při příběhu obyčejné ženy a její rodiny. Do tvrdého střetu s režimem se dostala pouze kvůli zakázané literatuře a poslouchání Svobodné Evropy. Jaké těžkosti si musela těhotná žena díky tomu prožít?

21.01.2019 - 15:30  
Drahomíra Šinoglová
Zobrazit fotogalerii (4)

Život v totalitě znamenal život s omezenou svobodou. Když se člověk zajímal o literaturu, která spadala do kategorie zakázaných, tak buď “zákon” uposlechl, či se pustil do rizika. Podobné hazardování bylo poslouchání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Čtenář či posluchač se tak díky svému svobodnému rozhodnutí mohl dostal do křížku s tehdejšími represivními zákony. Proč?

Svobodomyslný jedinec ohrožoval shrbený dav. Represivní složky tak nehledě na okolnosti šikanovaly třeba i těhotnou ženu. Takovým případem byla i Drahomíra Šinoglová z malé obce u Znojma.

Žena beze strachu

Drahomíra Šinoglová nepatřila k těm, kteří by sklopili hlavu a šli slepě následovat dav. Už když se jí v zaměstnání ptali, jaký má názor na okupaci z roce 1968, sdělila zaměstnanci, že má jen jeden názor a ne jako ostatní dva. Ten oficiální a ten, co si myslí doma. Za svoji upřímnost byla vyhozena z práce, a tím byly její problémy s režimem pouze na začátku.

S manželem Janem Šinoglem neskrývali nesouhlas s tehdejším totalitním režimem. Ani jeden z nich nebyl členem KSČ a jejich vcelku obyčejný život narušoval jen poslech zakázaných rádiových vln. Neznali však nikoho z disentu. To se však změnilo po smrti Jana Patočky. Už v této době měli manželé dvě děti.

Zakázaná literatura

Manželé sledovali dění kolem Charty 77 a po smrti Jana Patočky se rozhodli vyhledat jednoho z důležitých členů Pavla Kohouta. Dokonce ho navštívili s tím, že mají zájem o zakázanou samizdatovou literaturu.

Kohout jim předal kontakt na spisovatele Jana Trefulku, od kterého si následně půjčovali knihy a některé doma přepisovali na psacím stroji. Manželé však v té době byli Státní bezpečností sledováni a v roce 1980 vpadli do jejich domu.

Během prohlídky našla bezpečnost samizdatové knihy a psací stroj. Jan Šinogl byl obviněn za “přípravu trestného činu pobuřování” a odseděl si čtyři měsíce v brněnské vazbě. Drahomíra byla vyšetřována na svobodě, ale pozornost se čím dál víc soustředila na ni. Jeden z důvodů byl, že výborně psala na stroji.

Život v úkrytu

Následující část příběhu je značně pobuřující a jen dokazuje, za jakých nelidských podmínek museli někteří lidé přežívat. V roce 1980 byla Drahomíra Šinoglová Okresním soudem ve Znojmě odsouzená na rok nepodmíněně.

Už tehdy byl její případ sledován Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných a každému v soudní síni rozsudek způsobil šok. I podané odvolání nemělo valného úspěchu, a tak se v roce 1981 očekával nástup do vězení.

Drahomíra Šinoglová mezitím otěhotněla a zažádala soud o odklad nástupu trestu. Ten však žádosti nevyhověl a Drahomíra se musela těhotná komplikovaně skrývat nejdříve u svých rodičů.

Následně SNB vyhlásilo celostátní pátrání, a tak její muž u přátel Roubalových (oba signatáři Charty 77) vytvořil úkryt v kamnech. Ukrýt nebyl odhalen, i přestože se jeden z příslušníků při prohlídce podivoval, že v zimě jejich kamna netopí.

Akce gynekolog

Statní bezpečnost manželovi Janu Šinoglovi doručila soudní výzvu, aby se jeho žena dostavila ve Znojmě na gynekologii, kde se mělo potvrdit, že je opravdu těhotná. Šlo samozřejmě o plán, jak Drahomíru vylákat z úkrytu, protože nemocnice byla obklíčená policisty.

Ta se v jiný čas a v přestrojení za starou ženu k primáři, který jistě spolupracoval s StB, dostavila na gynekologii. Ten provedl vyšetření, ale potvrzení o tom, že je těhotná, jí přesto nechtěl předat. Nakonec si však Drahomíra potvrzení o jejím těhotenství odnesla a soud uznal, že do vězení může nastoupit až šest měsíců po narození dítěte.

Odebrání syna

Konec příběhu přináší důkaz o tom, že Státní bezpečnost uměla opravdu nechutné věci. V březnu roku 1982 byla po dalším odkladu nástupu trestu Drahomíra Šinoglová doma sama se svým malým synem.

K domu dorazilo několik policejních aut a příslušníci se přes několik zamčených dveří dostali až do ložnice, kde se se svým malým synem Drahomíra schovávala.

Muži museli na příkaz nadřízeného ženě nasadit pouta. Dvě ženy ze sociálky jí malého Pavlíka vytrhly z náruče a odvezly ho do kojeneckého ústavu. Jejímu muži se však velmi složitě podařilo syna dostat zpátky domů.

Případ Drahomíry Šinoglové byl díky VONS šířen i za hranice a příběh o uvěznění matky odtržené od dítěte vzbuzoval velkou pozornost. Ve vězení nakonec zůstala Drahomíra měsíc až do chvíle, kdy jí prezident Gustav Husák pod tlakem narůstajícího odporu společnosti, jako jediné politické vězeňkyni, odsouzené za normalizace, udělil milost. 

Šikana rodiny Šinaglových však nepřestala až do pádu železné opony v roce 1989. Všechna zmíněná dramata tak vznikla pouze z toho, že rodina chtěla číst zakázanou literaturu. Totalita tvrdě potlačovala jakýkoli projev individualismu, který nezapadal do škatulek poslušného davu.

Každ,ý kdo nesklopil hlavu, měl zásadní problém a jak vidno, bylo zcela jedno, jestli jste těhotná žena nebo nemocný člověk. Lidská práva byla jenom pohádkou, o které si někteří odvážní mohli jenom nechat zdát.