Gustáv Husák: Soudruhům se nelíbil, ale vyšplhal na vrchol. Chtělo to dobrý žaludek a špatnou paměť

Gustáva Husáka (uprostřed) od jeho komunistických myšlenek neodvedla ani brutalita jeho soudruhů
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Husákovy děti dovršují padesátku, ale na bývalého prezidenta, který ve své funkci skončil až po listopadových událostech roku 1989, nelze zapomenout. Rozhodně nešlo o žádného lidumila a hodného strýčka, jak občas na lidi působil. Dobře věděl, že se chce dostat na vrchol, a udělal pro to opravdu hodně. Víc, než by leckdo jiný unesl. 

Ať byl Gustáv Husák jakýkoliv, jedno se mu upřít nedá, a to věrnost. Jak to měl s věrností ke své první ženě Magdě nebo druhé Vieře, která zemřela při pádu vrtulníku přibližně dva roky po jeho nástupu do nejvyšší funkce, nevíme, ale jeho věrnost komunistickým myšlenkám Sovětskému svazu a jeho představitelům byla nezlomná. A to dokonce natolik, že jej nezviklal ani kriminál, do něhož jej dostali sami jeho soudruzi. Proč? 

Buržoazní nacionalista a nepřítel státu

Celou svojí duší přesvědčený komunista, jemuž tehdy táhlo na čtyřicítku, byl spolu s dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu, když byl už v předchozím roce odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců, tedy významného stranického státnického postu. O co šlo?

Proces s Gustávem Husákem, Ladislavem Novomeským, Ivanem Horváthem, Danielem Okálim a Ladislavem Holdošem navazoval na předchozí proces s Rudolfem Slánským a dalšími obviněnými, kteří byli osočeni ze sionismu, jenž byl jako nacionalistické smýšlení zakázaný. To tedy měli soudruzi za sebou, tak bylo potřeba najít jiný důvod k likvidaci nechtěných. A zase šlo o nacionalismus, tentokrát slovenský. To by ale lidé možná ještě nepřijímali s takovým odporem, a tak došlo na nacionalismus buržoazní – a to už byl důvod k vysokým trestům. 

Spolupracovat se nevyplácelo

Co vlastně tehdy bylo hlavním důvodem, který vedl k takovému zacházení s vybranými komunisty? Šlo zejména o poválečný odsun Maďarů a spolupráci s jinými stranami, navíc s těmi, které vycházely z buržoazních tradic. Konkrétně Gustáv Husák se pak provinil také kritikou uspořádání Československa, a když si dovolil naznačit možnou cestu po vzoru Jugoslávie, obvinění ze stranění Titovi na sebe nenechalo dlouho čekat. Rozsudek nad budoucím prezidentem byl jednoznačný, jak se tehdy mohli lidé dozvědět i z Rudého práva. V roce 1954 jej poslal soudce za mříže na doživotí. Šedesátá léta a alespoň mírné uvolnění poměrů pak přinesly přehodnocení procesu a všechny tresty v této kauze byly zrušeny, jak uvádí mimo jiné rozbor Ústavu pro studium totalitních režimů. 

Divil se, ale zůstal věrný

Pokud bychom se domnívali, že takové zacházení od soudruhů Gustáva Husáka přesvědčilo o zrůdnosti systému, který podporoval, byli bychom na velkém omylu. I když se jednoznačně přesvědčil, že jim v žádném případě nejde o pravdu, ale pouhé dosažení svého cíle jakoukoliv cestou, zůstal myšlenkám komunismu věrný, a jakmile to bylo jen trochu možné, začal znovu šplhat po stranickém žebříčku.

Pak ale přišel zlomový rok 1968 a zdálo se, že si zase všechno pokazí. Stal se totiž jednou z jeho tváří. Brzy však poznal, kudy povede lepší cesta, a jakmile se na našich hranicích objevila vojska Varšavské smlouvy, jako zázrakem „prozřel“, aby se znovu dal na cestu bezmezné podpory jakéhokoliv rozhodnutí a přání, které přicházely ze Sovětského svazu. Vysloužil si tím jeho podporu, a to i přesto, že jej už v minulosti málem hodil přes palubu. 

Poslední schůdky k vrcholu

Zase měl moc a postavení, stal se privilegovaným komunistou, ale pořád mu něco chybělo. Tím něčím byl absolutní vrchol politické kariéry, o kterém snil. A tak se ve chvíli, kdy onemocněl tehdejší prezident Ludvík Svoboda, umně a pevně chytil jedinečné šance. Rozhodl se, že se stane prezidentem, a udělal pro to všechno, co bylo potřeba.

Dobře věděl, že zpočátku neměl dostatečnou podporu ostatních politiků na zvolení, a tak se staral o to, aby nemocný Svoboda zůstal v úřadu co nejdéle. To mu dalo čas, aby sehnal dostatečný počet hlasů. Dne 29. května roku 1975 se tehdy již generální tajemník ÚV KSČ (tedy muž v nejvyšší stranické funkci) Gustáv Husák stal také prezidentem Československé socialistické republiky. 

Dělal ostatním to samé, čím si dříve prošel sám

Protože měl z předchozího období vlastní špatné zkušenosti se zacházením s členy KSČ, kteří se nehodili, dalo by se předpokládat, že udělal takovým kouskům konec. Nebylo tomu tak. Právě v období tak zvané normalizace, která byla v jeho době v plném proudu, docházelo k čistkám, jaké si nikdo nepředstavoval.

Strana se zbavovala nepohodlných členů a není žádným tajemstvím, že vyloučení ze strany nebylo vítáno ani v zaměstnání. Navíc komunisté vždy velmi dobře věděli, jak se „postarat“ o lidi, kteří měli zmizet z jejich zorného pole. O tom všem prezident věděl a mlčel. Tedy vlastně nemlčel: kudy chodil, všude a při každé vhodné i nevhodné příležitosti vychvaloval Sovětský svaz a jeho představitele. A tak se ve své funkci nakonec udržel i přes zhoršující se zdraví až do listopadové revoluce, tedy víc než čtrnáct let. Na vysokou politiku zkrátka musí mít člověk dobrý žaludek a špatnou paměť.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Komunistický prezident se zásluhami o stát.