Běloruský konflikt na hranicích: Lidská práva na ústupu. Čeští politici si z Havla na tričku dělají lacinou reklamu

Uprchlíci na polsko-běloruských hranicích čekají na naději, která nepřijde
 

Situace na polsko-běloruských hranicích dostala Evropu před další nelehkou zkoušku. Cílená provokace diktátorského režimu Alexandera Lukašenka, který přivádí emigranty z destabilizovaných zemí Blízkého východu s nadějí na cestu do Německa a dalších západních zemí. Čeští politici v europarlamentu a samotné Polsko však mají jasno. Přijmout uprchlíky znamená ustoupit diktátorovi. Co ovšem s nevinnými lidmi, kteří v této nelidské hře trpí ze všech nejvíce? 

/KOMENTÁŘ/ Jedna věc je se hrdě hlásit k odkazu humanity a ochrany lidských práv a druhá věc je v tomto smyslu konat a hledat řešení. V našich moderních dějinách najdeme několik zajímavých osobností, které apelovaly na krutost a nespravedlnost některých režimů a podávaly pomocnou ruku či slova podpory. 

Tím nejvýraznějším a nejodvážnějším byl v tomto ohledu bezesporu prezident Václav Havel. Byť bychom mohli spekulovat o schválení bombardování NATO během balkánské války, byl to právě Havel, který se často nebál jít proti davu i za cenu pošramocené diplomacie. 

Vždyť jako první reprezentant demokratického státu pozval na oficiální státní návštěvu Dalajlámu. Událost zcela výjimečná a paradoxně i dnes nepředstavitelná vzhledem k čínskému vlivu, který za úřadování prezidenta Miloše Zemana v České republice zavládl.

O tom, že se společenská situace zásadně změnila, je patrné už několik let. Právě Česká republika, země bez téměř žádného uprchlíka, patří mezi nejhlasitější odpůrce migrace. Proč jsme tak vystrašení a proč politici používají odkaz prezidenta Havla jen jako prázdnou frázi? 

Bránit Evropskou unii?

Při vzpomínkách na 17. listopad roku 1989 či výročí smrti se vždy vyrojí mnoho dojemných demokratických zpráv s obdivem a respektem vůči dramatikovi, disidentovi a prezidentovi Václavu Havlovi. Politici si přihřejí polívčičku a některým nelze upřít, že svá slova myslí upřímně. 

Současná dramatická situace na hranicích Polska a Běloruska ovšem nenaznačuje, že by někdo byl tak odvážný a nabídl nějaké humanistické řešení situace. Jak by se v současné chvíli zachoval Václav Havel, je složité předpovídat, ale můžeme čerpat z minulosti a lze předpokládat, že o situaci nemluvil jen z čistým politickým pragmatismem jako současná reprezentace.

Vidět na hranicích živořit ženy a děti, které odděluje ostnatý drát a humanitární pomoc musí přicházet skoro až nelegálně, je opravdu smutným obrázkem současného světa. Nikdo nepochybuje o tom, že nechutná past běloruského diktátora má způsobovat destabilizaci Evropské unie. Chce totiž vzbudit znovu na světlo světa toto nepopulární téma. Je však nutné dodat, že pokud v tomto problému není na prvním místě pomoc lidem, kteří trpí, ukazuje to slabost a zbabělost všech, kteří reprezentují státy v Evropské unii. 

Nejvíc by se měli zamyslet právě ti, kteří hrdě šermují odkazem Václava Havla, lidských práv a boje za lidskou svobodu. Od těchto politiků se v 21. století čekají řešení a minimálně pomoc na materiální a duchovní úrovni. 

Bohužel jsme svědky toho, jak ODS apeluje na vládu, aby Česká republika poslala k hranicím policejní podporu. Velcí milovníci humanity, jako je Vít Rakušan či Markéta Adamová-Pekarová, mlčí. Stejně jako celá Evropská unie, která za několik let nenašla plán, jak podobné vlny migrace řešit bez ohledu na cílenou provokaci Alexandera Lukašenka. 

KAM DÁL: Když byla Podkarpatská Rus naše. I dnes zde najdeme pozůstatky Československa