Za krásná těla, co by chtěla, … No jo, ale vlastně ví někdo, co by chtěla?

Každý z nás by chtěl být stále mlád, jak zní jedna píseň. V singlu to platí dvojnásob. Držet krok s dobou, s reklamními „šotky“, jenž nás nutí být fit, aby tělo mělo klid, a mít ten svůj vnitřní pocit, že pro sebe děláme něco, … Ale co? Sami dobře víme, že prvotní pohled na postavu dost určuje další vývoj věcí, a v seznamování to bohužel někdy je prioritou. Omyl. To, jaký je ten druhý doopravdy, jak se chová, jak myslí, a hlavně jaké má srdce a rozum, to rozhodně postava svým tvarem neurčuje. Ale každý by si měl vyzkoušet, že tvarování postavy a těla dle svých představ není rozhodně žádná sranda, ale pořádná fuška.

11.08.2015 - 09:54  

Jsem magor, co chce prožít asi vše, a tak, když Monča, řekla, zda bych s ní nešel na nějaké to mordování těla, řekl jsem bez rozmýšlení, že jdu. Měla voucher pro dva a jednalo se o nějakou redukci OTP (Ozdobných Tukových Proužků). Sice je Monča neměla, ale ženská fixe je fixe, a ženským to vymlouvat je zcela zbytečné. Byla neděle, horko venku jak, nechci říci kde, a my jsme skončili v klimatizovaném salónu krásy a pohody. V žaludku moc krásně a pohodově nebylo, ono přece jen pro chlapa je to dost divné prostředí. Zazvonili jsme, otevřely se dveře, v nich se objevila příjemná tmavovláska a hned vyhrkla, „Jejda chlap, tak pojďte dál.“


Jen tak jsem jukl bokem, co kde je, a tam vám v malé místnosti leželo pět lidských larev, nebo co to bylo. Hnědý vak byl nafouklý, z toho koukaly hlavy žen, ani ručičky to nemělo, a celé to čučelo na mě a já na to. Tak takhle se rodí ty ženský. Nebo že by se tu rodily obr kudlanky?

„Tak co, co s vámi, pane,“ zahlaholila ta uvaděčka.Kamarádka Monča se rozpovídala, a strčila jí do ruky takový letáček, co byl jako dáreček s dodatkem, aby mě nechali přežít.

„Ahá, pán jde na...,“ a já ztuhl. Fakt celý do posledního chlupu. Ono se to nějak nazývalo Kozalíza či Kryolipolýza, či jak se to jmenovalo. To asi jako koza Líza mě bude zakrytovávat? „Panebože, kde to jsem?,“ zašeptal jsem v duchu a snažil jsem se být v klidu a v obrazu. Ale nedařilo se.

„Klid, pane, to nic není. Lehnete si, ono vám to vcucne kus těla do hubice, zchladí, zmrazí, něco v těle umře a vy zhubnete,“ informovala mě recepční toho tělostudia, či jak se to tam jmenovalo. „Ha, jak zhubnu, když u toho umřu,“ vyhrkl jsem málem se slzami v očích. „Nebojte, měli jsme tu jiný plačky a přežily,“ snažila se mě ukecat obsluha. „Tak šup, svlíknout.“

„Celý? Úplně celý?“ Podivil jsem se.„No, to by se Vám líbilo, co?“ zasmála se obsluha.„Sakra, co ty víš, co já chci,“ zamumlal jsem si pro sebe. „No, kde chcete zhubnout?“ zeptala se drze.

„Všude“ odpověděl jsem pohotově.

„Tak popořadě, mladý muži,“ a jala se odříkávat takové ty urážlivá slůvka, jako třeba faldíky na boku, na břichu, na rukách, na nohou, hýždě, stehna níže… „To víš, babo. Plácneš mi to na stehna a vcucne mi to i šmudlu. Tůdle nůdle,“ pomyslel jsem si.

„Ne, já chci jen, aby to pásové OTP bylo fuč,“ nahlásil jsem jasně. „Tak ukažte.“„Koho, co,?“optal jsem se nejistě. „No boky…“ odpověděla. „Tak tohle by šlo,“ dumala polohlasně, a začala mě jemně prohmatávat a dlaní zkoumat, jak jsem hloubkově tvárný v pase a na bříšku. No, co mám říkat, držel jsem jak pes drban.  

„Jedno nasátí, tady druhé nasátí, jdeme na to.“ Poslušný rozkazu jsem ulehl na kavalec, ona si mě ještě jednou prohmatala, poplácala po bříšku, a já si pomyslel, „Hezký, že jo? Krasavec na sežrání, a toho masa co by bylo.“


Přitáhla ke mně nějaký přístroj s obrazovkou, trčela z toho hadice, jak od mého vysavače, a na konci to vypadalo jako hubice na perský koberec s držáky od vibrační ruční brusky z Bauhasu. Přiložila to vše na mé tělo, a seznamovala mě s pokusem o mé zabití. Ono to vcucne prý ten tukový faldík, pardon, propracovaný sval po sladkém, zahřeje to, pak to vše zchladí, tukové buňky v místě odumřou, umřou, zdechnou a chcípnou, a prý pak  z těla je dostanu normální cestou. Kudy ale ta normální cesta bez objížděk vede, to nenapověděla. Sakra, snad to přežiji.

„Dáme pánovi pod to folii na kůži nebo rovnou?“ optala se obsluha toho mučicího nástroje.„Prosím, folii jemně a šetrně,“ šeptl jsem. „Takže folii.“

Málem jsem jí ukopl hlavu, protože mě na bok připlácla děsně studenou a oleptanou folii, a na tu připlácla tu hubici.

„Podržte mi ji a jdeme na to.“ Děva lepá naťukala čudlíky něco na obrazovce, jukla na hodiny a řekla, „Dáme 45 minut.“

Přístroj se rozvrčel, maketa vibrační brusky se rozblikala, přisála se na můj bok jak lačná hladová pijavice, a začala do té trubice nasávat a cpát vše, co na mém těle bylo volné a šlo do té hubice nacpat. Bylo fakt co. Fakt, ta hubice vcucla tukomaso i s kůží, a hezky dost ze široka.

„Tak, a teď vás to zahřeje, a pak zchladí…“ pořád mě seznamovala s postupem obsluha. „Hmmm, saje, saje, ale nějak málo, nepípá,“ podivila se obsluha sadistická. „Bodejť by to pípalo, když to má plnou hubu mě,“ jsem si zas já pomyslel své.

„Tak zvýšíme podtlak ze 40 na 60“ řekla ta dívenka v bílém. V mašině to zahučelo a začalo to ze mě vycucávat i ty blbosti z mé hlavy. „Kruci, babo jedna, ještě přidáš 10 a vytáhne to ze mě jídlo, které jsem jedl v 11 letech,“ zoufale jsem si pomyslel. Naštěstí trubice zavrněla, pípla a rozkošně blahem mrkala zeleně na mě i na obsluhu.

„To si baštíš, co? Technický zázraku.“ Na obrazovce to začalo odečítat sekundy a minuty. Z 32 stupňů to zahřálo na 36 a potom po 5 stupních hezky pomalu dolů, až do modra, do – 5 stupňů. Podtlak v hadici a zimu jsem na svém těle cítil dost nepříjemně, ale snad vydržím. Ono by to stejně nešlo utíkat s hadem, který leze z břicha. Minuty ubíhaly pomalu, pořád to vrčelo, já jsem tlačil pohledem odečítací hodiny, které odečítaly dobu zapnutí toho krámu, co ze mě pomalu vysával život, a představoval jsem si tu evoluční revoluci v těle, jak se loučí s mým tukovým základem a pokladem. Vysvobození  ale přece jen záhy přišlo. Pííííííp. Mašina si blahem odfoukla, tlak na břichu polevil a na obrazovce se objevil nápis. Kryoprogram ukončen, příště tolik nežer.

(pokračování)