Já sám jsem ho zažil v děsivém červencovém parnu na řece Hronu. Měli jsme tehdy za sebou úchvatných 240 km plavby z Brezna až ke Kamennýmu mostu na jižním Slovensku. Bylo to v době společného státu a na Hronu byste marně hledali nějakou přehradu. Pádlování bylo zapovězeno, protože bychom ujeli moc kilometrů. Prostě, jestli existoval nějakej vodáckej ráj, tak já ho měl na Hronu.
Voda právě skončila. Stáli jsme na břehu řeky a chystali se dopravit naše laminátové kocábky na nádraží do Štůrova. Žádný bližší nádraží nebylo.
Následoval sedm kilometrů dlouhý pochod rozpáleným asfaltovým peklem sobotního odpoledne. Naštěstí jsem od Jardy, říčního vlka, dostal jeho starý kolejda (přepravní podvozek na loď). Jarda byl nejenom zdatnej vodák, ale i šikovnej obráběč. Zatímco kolejda byly v socialistickým Československu podpultový zboží, on je dokázal vyrobit téměř na koleni. Dvě plastový kolečka s gumou, navlečený na kovový osičce a kostře, která obepínala dno lodi. Celou třítýdenní plavbu jsem je v kánoi opatroval. Pravda, byly trochu zrezlý, ale pořád sloužily. Z domova jsem si připravil popruh na dvě přezky, abych je utáhl k lodi. Podobni kočovným národům jsme putovali s našimi kocábkami naloženými bagáží po silnici. Asfalt se roztékal. Slunečnice v polích těžce oddychovaly. Naše kanoe rozrážely zhmotnělý rozžhavený vzduch a kolejda statečně odolávaly sedmdesátikilovýmu nákladu. Když tu najednou....
Nejdřív vrzání, pak sténání a nakonec loď zůstala na místě. Nejistě jsem se podíval na kolejda. Nejdřív jsem si myslel, že se tam dole tetelí vedrem vzduch, a to co vidím jsou halucinace, leč viděl jsem dobře. Kolejda dokolejdovala. Z jednoho odskočila guma a druhé se v půlce ohnulo do pravého úhlu. Jarda, když viděl mou zsinalou tvář, zhodnotil lakonicky situaci. „Asi chtěly namazat."
Po krátký poradě bylo rozhodnuto. Já budu zanechát na pospas osudu a ostatní dvě lodě na funkčních kolejdách vyrazí dále směr nádraží. Pro mě bude sehnána pomoc, ať již první nebo poslední. Osaměl jsem mezi slunečnicovými poli se svou lodí. S velkou nadějí jsem hledal kanystr, v kterém jsme převáželi vodáckej černej čaj. Na dně se choulil jeho zbyteček. Pro mě to však v následujících třech hodinách byla životodárná voda. Vysvobození přišlo nakonec z rukou nevodáckých, ale motoristických. Táta byl na dovolený na Slovensku a podivnou shodou okolností se ho podařilo sehnat v době, kdy o mobilech jsme si mohli nechat jenom zdát. Tentokrát kolejda zvítězily. Ale můj několikadenní úpal byl nejenom němou výzvou k tomu, abych vždycky dobře namazal, ale i ponaučením, že když si mimo řeku, měj alespoň vodu s sebou.
Dalších více než 70 stran vodáckých povídek a příběhů stahujte zdarma zde.
Jiří "Pigo" Nosek
