Dva v jednom - rybářská povídka Ludvíka Mühlsteina

chvíle u vody bývají nevyzpytatelné....
 

Bývaly to pravé prázdniny ve starém mlýně na Sázavě, kde jsme jako kluci vnikali do tajů rybolovu.

 

Bývalo rybářským požitkem vytáhnout z vody okouna většího, než byli ti věční prckové, podobní velikostí drobným ježdíkům. Ale v řece jsme víc než patnácticentimetrového neulovili. Až jednou v rybníce...

 

Ježdík obecný dorůstá délky až 25 centimetrů

 

Prut vězel v zemi, ale šňůra byla napjata k blízkému rákosí, splávek pod vodou. Na udici byla ryba! Trhl jsem prutem a začal s ním pomalu ustupovat. Neměl jsem naviják, můj prut byl obyčejný bič se šňůrou namotanou na samé špici. Pod pařezem vyšplouchla voda, pocítil jsem odpor. Táhl jsem, táhl, až se na břehu objevil žíhaný okoun. Největší, jakého jsem viděl. Snad pětatřiceticentimetrový.

 

Když jsem ho na šňůře pozvedl, najednou zničehonic spadl do trávy. Na mé udici visela nová, daleko menší ryba, okounek sotva osmicentimetrový. Ten však pevně vězel na háčku s dosud nepozřenou žížalou – a byl mrtvý. Přece jen si troufl na tučné sousto, a i když na ně nestačil, zavěsil se na háček a sám se stal terčem nájezdu dravých ryb. Velký okoun nepohrdl a popadl snadnou  neprchající kořist. Jenomže okounek, ve smrtícím sevření, naježil hřbetní ploutev a zapíchl se do tlamy kanibala. Rázem tak oba dva byli odsouzeni k zániku. Malý v tlamě velkého přestal v nelítostném svěráku dýchat, velký se marně snažil malého pohltit anebo vypustit. Udusil se proto na tom nestravitelném soustu.

 

Okoun říční patří do čeledi ostnoploutvých ryb

 

Teprve o pár desítek let později jsem lovil na Lipně okouny jezerních rozměrů, jejich délce a váze se ten největší z mého dětství nemohl rovnat. Nikdy však se mi už nepovedlo opakovat onu překvapivou rybářskou epizodu, ulovit okouna na okouna, aniž by se přitom ten velký zavěsil na ostrý hrot rybářského háčku.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru