Když Monča přijala pozvání od své nejlepší kamarádky na šálek kávy a na chvíle popovídání k ní na barák, který nedávno koupila, tak se holka moc těšila na to, že vypadne z domova, a víkend prožije v pohodě. Netušila však co ji tam čeká, a hlavně kdo.
Když se ve dveřích objevil kamarádky přítel, o kterém tvrdila Monči kámoška, že je to pro ni ten pravý chlap do života, netušila, že tuto funkci zároveň ten panáček zastupuje i u Moniky. Hrál to na obě strany a těžil z tohoto duo vztahu, jak jen mohl.
„No a co jsi udělala,“ ptali jsme se zvědavě. Máme jistě každý v sobě bohatou fantazii na cokoliv, ale v téhle situaci, by asi nikdo z nás nevěděl, jak by se zachoval.
„Co jsem udělala? Vstala jsem, skočila k němu, a jak měl ten tác v ruce a třeštil na mne oči, tak jsem do něj praštila oběma rukama ze spodu až měl tu kávu po celém těle, a ksicht to dostal taky. Zařval tak, až kamarádka nadskočila, sednul si na bobek a rukama stíral ten lógr.. Když jsem v rychlosti řekla kámošce kdo to je, vstala, přišla k němu, a tak ho nakopla, až spadl z bobku na prdel. Hajzl jeden. Vylítl od ní tak rychle, jak každý po zaplacení daní z Finančáku, jak mu byla horká půda pod nohama.“ Potom nastala pomlka a my ani nedutali. Asi ta představa horké kávy všude, hlavně v obličeji a nedej bože dole, nám sebrala dech.
„Víte kluci, nevím, co mám dělat. V každém chlapovi vidím hajzla, co jen zneužívá, na netu je to samý spermoník, hned by se to cpalo do postele či do bytu. Doma jsem sama, ještě že tu práci mám. Kdybych ji neměla, a byla na podpoře, tak to raději skočím z mostu. Bojím se seznámení, bojím se být sama, chce se mi ven, s někým se projít, posedět jako s vámi teď, někam si zajet, společné výlety, ale zároveň si říkám, že to nemá smysl, že to asi tak má být, že na mě nemá nikdo čas,“ a bylo na ni vidět, že má na krajíčku se doslova vybulit z toho jak se to v ní mele.
„Asi budu pořád sama, ale já nechci, chápete? Nechci. Ale když slyším kolem, jak to chodí, jak lidi naletí, tak mám naděláno. To je život tak podělanej, že bych ho nakopla. Nespím z toho, pořád si melu v hlavě tu dobu kdy jsem měla to své zlato, co už nemám, jak nám bylo fajn, a porovnávám vše s tím co je, s tím kreténem, co mu byl dost podobný, ptám se v noci, kde je chyba, proč to tak je…
„Prostě kluci, já už nemůžu. Proč to tak je, proč?“ Monča se odmlčela, párkrát polkla, jukla na nás a konečně se rozbulila. Nechali jsme ji, věděli jsme, že to pomáhá, je to takové chvilkové pročištění duše, jak se to prý říká. Potom si odfrkla do kapesníku, ošmudlala si pod nosem, utřela slzy, jukla na nás a tak mile nevinně špitla: „To jsem bulík, co?“
„No to jsi, a co tím chceš dělat? Musíš to nějak řešit. Když nad tím budeš pořád myslet, řešit v duchu a porovnávat každého s druhým, a budeš jen doma jako doplněk pro nikoho, tak skončíš, víš jak. Buď na prášky, klient psychologa, anebo ti rupne v kebuli, a uděláš tu největší blbost v životě. Budeš se nám chechtat ze shora nahoře,“ a ukázal jsem prstem na oblohu. „ Ale to bys asi uklízela a vařila na věčnost těm rohatým dole za tu blbost,“ dodal jsem, a ostatní se začali chechtat, jak nevím co. Ale zmlkli, když Monča řekla toto: „Víte, tuhle myšlenku mám pořád, když mě někdo podrazí a já nemám komu se vykecat. Někdy si říkám, proč jsem tady. Je to na hlavu. Alespoň bez obav se někomu vykecat, vykeckat, ale kdo má dnes čas, a komu věřit že toho nezneužije, nebo neroznese…“
Málem jsem řekl, ať si koupí ty ukecané kecky od Vodafonu, ale raději jsem pomlčel. Když v tom, jak se po nás Monča koukala, jsem dostal takový cuk do těla, takové to svědění na jazyku něco jí na to říci, odpovědět, ale bez obalu na tvrdo. Tak jsem se i já nadechl a už to ze mě lítalo.
A to jsem netušil, že se přidá k tomu i další, co seděli u stolu, Monča byla z toho vykulená, jako na tiket sportky který vyhrál právě milion. To se prostě nedalo mlčet po tom všem, co tu u stolu plácla v čem lítá a co zažila.
