Takže i já v té předvánoční atmosféře zabruslil na jednu seznamku a začal jsem odpovídat na inzeráty, které hlásaly: „Chci najít.“ Čučel jsem na monitor a četl písmenka od jedné neznámé, která byla tak statečná a odepsala na můj nesmělý pozdrav. Ženuška byla ve věku o trošinku mladší než já, dokonce byla i výškově taková, že bych nemusel moc ohýbat při pohledu na ní hlavu dolů a dokonce, a to se mi jevilo jako boží vánoční zázrak, byla prý nesportující.
Začal jsem horečně bušit do klávesnice a zaslal info, že na lepší popovídání upřednostňuji prográmek Skype, neb je rychlejší, sdílnější, dá se přes něj plkat do aleluja a dokonce i web kamerkou se dá na sebe jukat. Takže by hned viděla v reálu, kdo jsem a jak můj ksichtík vypadá.
PETRA.
Petra, jak se dotyčná tajuplná dáma jmenovala, měla tenhle prográmek v kompu nainstalovaný taky, a tak nám nebránilo nic k tomu, abychom to, co se Skype nazývá, vzájemně oba využili.
Psali jsme si ne minuty, ale hodiny. Zima vládla venku světu, a tak nějak se mě ani nechtělo chodit po Praze. Teplo je teplo. Prahu jsem měl prošlápnutou dost dobře, ale tak nějak jen centrum. Dál ne. Někam se vláčet sám potmě mně nebavilo. Takže z domova z teplíčka, huntující si oči z obrazovky, jsme prokecali fakt hodiny.
Kdo jsme, koho bychom chtěli najít , a o všem, co jsme si psali. by se dalo říci… Shoda, shoda, shoda. A to jsme se ani neviděli na skle formou fotografií.
No, a pak už byl krůček od toho si vyměnit i fotečky. Měl jsem nějaké v počítači, ona též, tak jsme si je vyměnili. Stahoval se soubor, stahoval, procenta přibývala a já byl zvědav, kdo že to na mě udělá kuk. Soubor přijat. Ha. A teď se ukáže. Ukázalo se. Z fotky na mě se culil moc příjemně sympatický kukuč. Blondýnka s modrýma očkama, hlavu na stranu a jako by říkala pohledem, chceš mě? Blik, škyt… Skype hlásilo další soubor přijmout. Přijato. Zase načítání a další foto.
Postavička ham, ham, výška fakt taková jak psala, Petra nepila, nekouřila, tanec milovala, humor taky, zázrak. A to, že byla z Prahy a z centra, tak to byl už doslova boží zázrak. Moje fotka taky dorazila k ní do kompu a jen jsem se modlil, aby jí nepraskl z toho monitor. Nepraskl, protože odpověděla.
„Dobrý, sympatický. Zapneme webku?“
Nevěděl jsem, co napsat. Vlastně jo. Moment, napsal jsem a popadl mě ženský amok. Na stará kolena jsem fakt šílel, jak nějaká 18náctka. Letěl jsem do koupelny, ošmrdlal si tlamu holicím strojkem, aby mě přes ty štětiny bylo rozeznat, hřeben jsem honil po vlasech sem a tam a nevěděl, kam si dát 3 568 vlas přes 694 vlas a málem, blbec, jsem se i navoněl.
Přiletěl jsem k počítači a tam už tututu, kvik kvik, halooo, tady Petra, přijmi video hovor. Sedl jsem si vzpřímeně, až mě křuplo v zádech a děj se vůle boží. Přijato. Načítal jsem, načítal, systém též načítal, obraz se rozzářil a tam se culila ona. Petra. Fakt foto nelhalo. Culila se stejně jako na fotu a já se dokonce v rohu toho obrazu viděl. Málem jsem se sebe lekl.
„Ahoj Péti, jak je?“
„Ahoj, dobrý a ty?“
Co jsem měl říci, že mám z toho prdel staženou, sucho v krku a nevím, co mám říci? Tak jsem jen odpověděl krátce.
„Dobrý už. Už si povídáme. Funguje to.“
Kecali jsme dlouho a domluvili se, že se ve dnech volna sejdeme někde na horké čokoládě v centru Prahy, a když bude nálada, tak se i projdeme.
Den se dnem se míjel a blížil se konec týdne. Slovo dalo slovo, takže jsme se domluvili na místě setkání. A hádejte kde. No jistě. Pod ocasem, kde jinde. Už se mi po tom koni na Václaváku stýskalo. Byla 14 hodina a já podupávající mezi hloučkem žvatlajících lidí, kteří mluvili a štěbetali cizinecky, jsem ve všech směrech očkama mapoval, kdy se ta Skypová neznámá známá Petra objeví.
„Tak mě tu máš,“ ozvalo se za mými zády v okamžiku, kdy jsem začal mávat rukou na jednu dámu v dáli přede mnou, která mě Petru tak nějak připomněla. Pomalu jsem se otočil a viděl ten známý netový šibalský úsměv. „Ty na někoho máváš?“ Podivila se Petra s otázkou v očích.
„Né, ale tak jsem ti, holka, dostal z té zimy nějakou křeč do ruky, víš? To ta zima ukrutná, nějak nám to přituhuje,“ a vzorově ještě tak nějak s tou rukou zaklepal, jakoby protřes ruky. Něco mezi máváním a poslední smrtelnou křečí. Ukecal jsem to.
„Tak kam půjdeme.“
„Nevím, máš návrh?“
Bylo takové pošmourné počasíčko, centrum plné cizáků i domorodců, neb nastalo předvánoční šílenství v nákupech a mě prostě ne a ne napadnout myšlenka, kam s ní. No, napadla, ale na to by bylo asi brzo. Nebylo. Fakt to, co přišlo záhy, nebylo.
Neboť … (druhá část příběhu)
