Vlastnit a provozovat grafický závod bylo v té době zcela standardní pracovní povolání. Tiskař a grafik si mohl vydělat relativně dobré peníze a žít si klidný a ničím nerušený život.
Do pokročilého stadia věku se to přesně tímto způsobem dařilo předstírat jednomu z největších padělatelů naší historie. Vojtěch Hrdina měl totiž do svých 59 let čistý trestní rejstřík, nikoli však svědomí.
Milovat svoji práci
Život v ilegalitě je asi taky trošku jako hazard. Pohybujete se na hranici úspěchu a tvrdého pádu, což vás vnitřně naplňuje. Když k tomu připojíte fakt, že vám to několik let prochází a vy znáte hodnotu svých schopností, jen velmi těžko se vracíte do normálního stylu života.
U Vojtěcha Hrdiny je však v netradičním příběhu něco přece ještě mnohem zajímavějšího. Svoji práci miloval natolik, že se jí jen málokdy vzdal, aby zahladil stopy, a často padělal ten druh bankovek, které pro něj byly největší výzvou.
Takový přístup k práci ho zavazoval k složitému systému krytí a budování kontaktů. Alespoň tak se lze podívat na jeho velmi dobré přátelství s Aloisem Křížkem, který od roku 1922 pracoval jako inspektor v Ústředně padělání platidel. První případ, kdy byl Hrdina postaven před spravedlnost, se však datuje až rokem 1936.
Kryl padělatele jeho dobrý přítel, nebo se jednalo o lukrativní dohodu pro obě strany? Existuje však varianta, že Alois Křížek vůbec nic netušil. Hrdina však ve chvíli nejhorší neváhal svého přítele využít jako nevinou oběť.
Nejenom peníze
Nebyl by to vášnivý padělatel, kdyby se ve své činnosti soustředil pouze na na peníze. Byť byl Vojtěch Hrdina opravdu nadšeným “umělcem”, který vyhledával výzvy pro své unikátní schopnosti, největší penzum práce věnoval padělání známek.
Tím nejlukrativnějším přivýdělkem pro něj byla realizace aršíku známek ze série “Kde domov můj?” z roku 1934. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nedostatkové zboží, našly se inzeráty, kde koupě 50 sérií vyšlo v tehdejším Československu na krásných 16 tisíc korun.
Hrdina se svým synem, který údajně nikdy nedosáhl kvalit svého otce, padělali také poněkud lechtivější tématiku, a tou byla pornografie. Velmi zajímavé na celém příběhu je však jeho úplný konec.
Hrdý muž
Když byl nakonec Vojtěch Hrdina se svým synem dopaden, vůbec nic nezapíral. Přiznal se k výrobě několika tisíc padělků a nebál se zmínit konkrétní série známek a hodnoty oblíbených bankovek.
Přístup jasně křičí do světa, že oba Hrdinové byli na svoji práci zákonitě hrdí. Jenže hrdost není hrdinství a nikomu se nechce do vězení, takže hlavní postava případu, kterému v té době táhlo na 60 let, vlastně veškerou vinu hodil na svého přítele Aloise Křížka.
Ten byl však po smrti a jen těžko se tak mohl bránit obvinění z toho, že právě on dal padělky do oběhu a právě on donutil Hrdinu k nelegální práci v jeho grafických závodech.
Psychická nemoc
Hrdina se trestu vyhýbal jak jen to šlo. Jeho syn byl již dávno odsouzen, ale otec hledal další a další způsoby, jak se vyhnout spravedlnosti. Vymyslel si například neexistujícího překupníka, který mu padělky ukradl a dal do oběhu.
Vrcholem bylo předstírání duševní nemoci, které však překvapivě vyšlo, a do konce války se Vojtěch Hrdina trestu vyhnul. Jenže po válce byl propuštěn, ale jen na malou chvíli, protože se ihned vrátil ke své činnosti, aby nakonec dostal navýšený trest 15 let odnětí svobody.
Jeho vášeň a láska k padělatelské práci mu tak byla nakonec osudnou. Málokdo to však uměl jako Vojtěch Hrdina.
