Pod Hlávkovým mostem bydlím devátým rokem, říká bezdomovec

Vypadá to skoro jako obchůdek, nebo výstava
Zobrazit fotogalerii (22)
15.06.2016 - 08:00  

V pražských Holešovicích pod Hlávkovým mostem vás možná zaujme přehlídka hrnečků, prázdných lahví a různých serepetiček. Vypadá to tady jako v malém obchůdku, nad skutečností ale budete žasnout.

Bydlí zde Václav Šíma, bezdomovec, který žije pod Hlávkovým mostem již devátým rokem. Vystavené hrnečky, láhve a záhonek s květinami si sem naaranžoval sám, aby měl příbytek trochu k světu. Jde o předměty, které lidé vyhodili. Má zde vystavané různé hrnečky od reklamních po malované z komunistické éry. Ale také porcelánové stojánky na svíčky, hodiny, plakáty, kalendář či teploměr.

 

Václav Šíma (66 let) pochází od Kladna ze Stochov, bezdomovcem je už 12 let. Teď žije devátým rokem pod Hlávkovým mostem v pražských Holešovicích. Ubytování zde mají bezdomovci povolené od Úřadu městské části Prahy 7.

Má tady dokonce i vlastní záhony, kam si zasadil lilie, kopretiny či tulipány. Václav je zvláštním typem bezdomovce, který je pořádkumilovný a nepije, možná si dá příležitostně skleničku.

Má všechno úhledně srovnané. Je nadšeným chovatelem zvířat, obytnou část pod mostem mu hlídá černý pes Astor. “Dejte si kávu,” nabídl mi. “Vodu si nosím pitnou z Malostranského náměstí.”

 

Proč se ocitnul na ulici takový slušný pán? “Když jsem se vrátil z emigrace, podnikal jsem v odvětví velkoobchod, maloobchod. A měli šikovného pana účetního, který fiktivně vykazoval sociální a zdravotní pojištění za 30-40 zaměstnanců. Peníze však šly úplně jinam, než měly jít. Společník se kvůli tomu zastřelil v kanceláři a já veškerý svůj majetek přepsal na přítelkyni,” vypráví teď již bezdomovec Václav.

 

Musel jsem odejít z vlastního domova

Přítelkyni ale začal být nepohodlný a chtěla ho vyhodit z jeho vlastní vily. “Chtěl jsem po ní aspoň milion osm set tisíc za vilu, kterou jsem pořídil. Ale začala mě vyhazovat z vily s tím, že to je její a že mi tam nic nepatří. Tak jsme se začali hádat, odstěhoval jsem se pryč a ona mě po třech měsících nařkla ze znásilnění,” vypráví Václav.

 

Souzený byl už v době komunismu za činy proti státu. “Byl jsem souzený za všechno možné. Pokusy o opuštění republiky, odrazování od ideje socialismu, urážení komunistické strany. Měl jsem celkem 9 zápisů,” popisuje. Proto jeho bývalá tehdejší soud na Praze 6 vyhrála a Václav dostal čtyři roky. Po dvou letech se však přítelkyně svěřila jejich společné známé, že jí to někdo poradil, aby mohla nabýt majetku.

Veřejná lednice pomůže bezdomovci, studentovi, který právě nemá na chleba, lidem v krizi, ale i tomu, kdo jde jen kolem a chce či potřebuje pomoci.

“Známá si to nenechala pro sebe a požádala o obnovení soudního procesu, měla i nahrávku. Takže byl v roce 2004 rozsudek zrušen a já byl propuštěn,” popisuje Václav své štěstí. “Mohl jsem ji žalovat za křivé svědectví a chtít peníze, ale já se na to vykašlal, nestálo mi to za to.”

 

Byl jsem milionářem, teď žiju na ulici

Začít nový život nebylo jen tak, do práce Václava nikde nechtěli. “Ani na zametání chodníků k pražským službám mě nevzali, protože potřebují výpis z trestního rejstříku, a ten já nemám. Protože jsem žádnou práci nesehnal, stal jsem se bezdomovcem,” vzpomíná.

 

Na život na ulici si prý zvyknete, i když vám to nejprve vadí. Václav si rozhodně nestěžuje. “Mám všechno, co potřebuju, nic mi nechybí. Svoje dluhy odhaduji na 25 milionů korun, to už bych za život nesplatil. Neplatím zdravotní ani sociální pojištění, nedostávám příspěvky od státu. Když potkám revizora, dám mu občanku, ať si to napíše, ale tím to pro mne končí. Potřebuju peníze jen na uživení svých zvířat, na jídlo pro sebe, kávu,” vypočítává.

 

Jak si může jako bezdomovec vydělat? “Zkoušel jsem různé brigády jako pomocná síla při sekání trávy, dlouhodobě se ale živím sběrem papíru a železa. Nevěřili byste, co všechno lidé vyhodí do popelnice. Často jde o hodnotné věci. Dělám i průvodce Prahou očima bezdomovce v rámci projektu Pragulic,” vyjmenovává své možnosti. “Jsem psychický vyrovnaný, žádný stres. Někdy je lépe a někdy hůře. Mým přáním je, abych přežil svého psa Astora, kterému je šest.”


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru