Politika je dnes příšerná, říkají si mnozí a objektivně je potřeba s nimi v mnohém souhlasit. Intriky, osobní vazby, přátelství a nepřátelství, sympatie a nevraživost – to všechno jsou docela obyčejné lidské vlastnosti, které ale v případě politiků mohou otočit vzhůru nohama životy milionů lidí. Jsme ale jiní, než byli naši předkové? Historie nás učí, že určitě ne, jen to nyní vnímáme osobněji než při čtení historických pojednání.
Neoblíbený Jindřich Korutanský
Vraťme se o více než sedm století zpět do minulosti, na začátek čtrnáctého století. V té době tady po smrti krále Václava II. a krátkém intermezzu, kdy žezlo držel jeho syn a poslední vládnoucí Přemyslovec Václav III., kraloval Jindřich Korutanský. Byl to dobrý, nebo špatný král? Jako každý měl jistě svoje klady a zápory, ale jeho velkou nevýhodou byla neobliba u šlechty a patriciů. Jediné, o co se snad mohl s trochou důvěry opírat, byly bohaté cisterciácké kláštery, ale i v tomto případě, jak se říká, bylo všeho do času.
Už i opati se vydali pro pomoc
Netrvalo dlouho, a dokonce i jejich opati se vydali na misi do zahraničí ve snaze dosáhnout změny na českém trůnu. Známé měli všude, a tak se jejich nářky brzy donesly až do Svaté říše římské a k Jindřichu VII. Lucemburskému, který se rozhodně nebránil jednání o možné změně na českém trůnu. Bylo ale potřeba najít toho správného člověka, který by Jindřicha Korutanského vystřídal.
Byl v tom nepotismus či klientelismus, nebo byl Jan prostě nejlepší?
Dnes bychom tomu snad řekli nepotismus (tedy protežování příbuzných), klientelismus, možná bychom takové jednání označili za přidělování „trafiky“ – a jistě bychom nebyli daleko od pravdy. Už tehdy se totiž po nějaké době ukázalo, že nejvhodnějším adeptem na český trůn by byl sám císařův syn Jan Lucemburský. Aby všechno proběhlo tak, jak mělo, byl samozřejmě určen římským sněmem…
Jak ho dostat na trůn?
Vybráno by tedy bylo, teď šlo ještě o to, jak sem syna legitimně dosadit. Na řadu přišly úvahy z oblasti milostné, tehdy lépe řečeno z oblasti politických sňatků. Pořád tady byla svobodná mladá Eliška Přemyslovna, dcera Václava II. a sestra Václava III. Bylo rozhodnuto. Nevadilo přitom, že Eliška byla o čtyři roky starší než její nastávající, a dokonce ani skutečnost, že samotnému Janu Lucemburskému bylo v době sňatku, kdy dostal jako léno Čechy, pouhých čtrnáct let. Tehdy se to zkrátka tak nebralo. Účel světil prostředky – vidíte nějaký rozdíl oproti dnešku?
Eliška byla žena činu
Přišel rok 1310 a tehdy si 1. září řekli svoje středověké „ano“ mladá Eliška Přemyslovna a ještě mladší Jan Lucemburský. Je třeba dodat, že Elišce takový sňatek pravděpodobně nebyl proti mysli, protože její povaha toužila po moci a rozhodování. To se ostatně později stalo hlavním kamenem úrazu panovnického manželství. Čechy byly od té doby oficiálně Janovy, ale tak jednoduché to zase nebylo. Teď si je musel také dobýt, protože Jindřich Korutanský se jen tak vzdát nehodlal.
Jan těžil z Jindřichových problémů
Vzhledem k nedobrým vztahům dosavadního krále s českou šlechtou, ale neměl Jan mnoho problémů zajistit si jejich podporu a pomoc. Navíc se do všeho, jak praví legenda, vložila novomanželka a žena činu, Eliška. Právě ta prý smluvila se strážemi pražských hradeb, že nechají v noci otevřenou bránu, kterou se panovník se svojí družinou dostal bez problémů do hlavního města. Převzetí moci bylo pak už – velmi zjednodušeně řečeno – formální záležitostí. Jindřich Korutanský pochopil svoji prohru a raději se vytratil do Tyrolska.
Na trůn usedl Jan Lucemburský, první z tohoto rodu a budoucí otec nejslavnějšího českého panovníka Karla IV. Jak bychom se na takový postup dívali dnes? A je to vlastně jiné?
Zdroje: wikipedie, irozhlas, Velké dějiny zemí Koruny české (Bobková, L.; Bartlová, M.)
KAM DÁL: Královna Kleopatra možná nebyla tak krásná, jak se o ní tvrdí.
