Kdo z nás by si na ty chvíle nepamatoval? Zpocené ruce, srdce až v krku - a pak to přišlo: “Pánové, zadejte se.” A mladí muži v oblecích se rozdělili na dvě skupiny. Na ty, kteří vyrazili jako zběsilí, aby ulovili svoji vyhlédnutou tanečnici, a na ty ostatní, jež se ploužili přes parket, odevzdáni svému osudu.
Na druhé straně sálu stojí mladé dámy v šatech, nalíčené a stejně nervózní. Vždyť která z nich by chtěla zažít tu potupu, že zůstane stát v řadě poslední? Nebylo to jednoduché, i když na ty roky s odstupem času (většinou) vzpomínáme rádi.
Česká specialita
Zajímavé ale je, že právě my, tedy Češi, jsme prakticky jediným národem, který zná taneční kurzy v této pro nás docela přirozené podobě. Kromě nás jsou na tom podobně ještě Slováci a do určité míry i Rakušané a Němci. Tam už bychom ale našli mnohé odlišnosti. Ve většině států, včetně USA a vlastně téměř celého okolního světa, je výuka tance individuální.
Tancechtivý mladík nebo dívka tak dochází do taneční školy, kde se ale soustřeďují spíše lidé, kteří se chtějí tanci věnovat intenzivněji. Kurzy však probíhají i tam, z mnoha filmů tak můžeme znát i taneční pro dospělé začátečníky, kteří se potřebují naučit pár základních kroků třeba na svatbu nebo na významnou společenskou událost. Platí ale, že se většinou jedná o poměrně drahou záležitost.
Socialismus tanečním přál víc než současnost
Taneční kurzy byly v Československu velmi oblíbené i za minulého režimu, Dokonce se dá říct, že ještě mnohem oblíbenější, než je tomu dnes. Jestliže se v současnosti do tanečních hlásí přibližně polovina dospívajících, v době před listopadem ’89 to byli téměř všichni. Dá se říct, že ti, kteří do tanečních nechodili, byli opravdu spíše výjimkou.
V současnosti se z tanečních na mnoha místech republiky stává společenská událost, kterou navštěvují převážně studenti středních škol, tedy maturitních oborů. Mnohé dívky a zvláště mladí muži z učňovských oborů a asi ani jejich rodiče tuto průpravu nepovažují za důležitou.
Rozdíly jsou i u nás
Nejenže najdeme rozdíly mezi tanečními hodinami v jednotlivých zemích, kde můžeme o podobných kurzech vůbec hovořit, ale velké rozdíly jsou i v různých městech naší republiky. Zatímco například na rozhraní Středočeského kraje a Vysočiny - ale i jinde - trvají taneční zpravidla ani ne jedno školní pololetí, tedy od září do prosince, některé pražské kurzy se protáhnou až do jara. Jejich součástí je kromě výuky samotného tance také například etiketa při stolování, pravidla, která platí pro hosty i hostitele, a tak dále. Frekventanti nebo lépe řečeno jejich rodiče si ale za takovou výuku také vydatně připlatí.
Od mazurky k čardáši
Taneční snad odpradávna začínají mazurkou a končí někdy bonusovými tanci, jako je čardáš nebo jiné. Mnohé taneční školy zařazují do programu také moderní hudbu a tance, které program zpestří a mnohé mladé lidi naláká. Jaké tance jsou ale dnes v kurzech nejoblíbenější? Možná to někoho překvapí, ale podle malého průzkumu vede - a to u mladých dam i pánů - jive. Svižná a veselá melodie a rychlé kroky zkrátka vedou.
Krásné, ale drahé
Ačkoliv je zájem o taneční pořád poměrně velký, ne každý rodič si může dovolit jej svým potomkům dopřát. Nejde jen o zaplacení celého kurzu, jehož cena se může v jednotlivých školách hodně lišit, ale i o další výdaje na každou hodinu. Dívky jsou ve společenských šatech nádherné, ale půjčovné je až děsivě vysoké. Můžeme namítnonut, že my jsme také odchodily taneční ve trojích šatech, které nám šikovná babička ušila.
Jenže ty doby jsou zkrátka minulostí. Maminky dívek mnohdy závidí těm, které doprovázejí do tanečních své syny - jim “stačí” jeden oblek a dvě, tři košile. Jenže ani oblek není zadarmo. A tak se parkety tanečních škol, sokolovny a místní společenské sály v době tanečních pomalu vylidňují. Je to škoda, protože bychom mohli přijít o tradici, jakou jinde ve světě jen těžko najdeme.
