Nejslavnější a nejzávažnější vědecké dílo Charlese Darwina se týkalo evoluční teorie. Společně s vědeckou prací Jeana Baptisty Lamarcka a Alfreda Russela Walleceho se zasloužili o to, že paleontologové z celého světa dohledávali faktické důkazy toho, že člověk může pocházet z opice. Přímý důkaz chyběl, ale v roce 1912 přišel amatérský archeolog Charles Dawson s neuvěřitelným objevem. Vše však bylo zcela jinak.
Právníkův koníček
Charles Dawson nebyl profesionální vědec ani v oblasti archeologie, ani paleontologie. Primárně se ve svém životě věnoval právu a geologie s archeologií pro něj byly spíše velkým koníčkem. Do dějin se však nezapsal svou právnickou kariérou, ale úžasným objevem, který byl ve vědeckých kruzích dlouho očekáván.
„Nalezl“ totiž úlomky lebky, které byly dlouho považovány za přechodný článek mezi opicí a člověkem. On sám dal svému senzačnímu objevu jméno Dawsonův jitřní člověk. Proslavil tak nejen sebe, ale také piltdownský lom nedaleko Uckfieldu v Sussexu v Anglii. Lebku Dawson nejdříve ukázal vedoucímu geologického oddělení Britského přírodovědeckého muzea Arthuru Smithu Woodwardovi. Dawson v prohledávání oblasti pokračoval společně s Pierrem Teilhardem de Chardinem. Našli tak další části, například zub či spodní čelist.
Angličtí paleontologové byli nadšení, protože na anglickém území se tento vývojový článek nikdy nenašel, avšak už v té době zaznívaly hlasy, které tento nález zpochybňovaly. Kritikům však zavřel ústa nález tzv. „Piltdown 2“. Podobná lebka se totiž našla o tři roky později. Úspěch však netrval věčně.
Vážné pochybnosti
O tom, že úspěch amatérského archeologa vzbuzuje pochybnosti, se čím dál více hovořilo ve 20. letech. Tehdy probíhaly úspěšné objevy v Africe, které se však fyziognomií velmi lišily. Tzv. taungské dítě nalezené v roce 1924 mělo oproti piltdownskému člověku malou mozkovnu a lidsky vypadající čelist. Ten měl naopak velkou lidskou lebku a opičí čelist. Piltdownskému člověku se tak, přeneseně řečeno, jeho existence postupně drolila na malé kostičky.
Poctivá analýza začala vznikat až v roce 1949, kdy se do ní pustil paleoantropolog Kenneth Oakley. Ten provedl test relativního stáří nálezu a později nepopiratelně potvrdil, že se jednalo o podvod. Práce Oakleyho totiž neshledala ve svém výsledku omyl či pochybení ze strany amatérského archeologa Dawsona, ale záměrný falzifikát. Na co se nakonec přišlo?
Řešení piltdownského problému
Důvodů, proč byl podvod odhalen po dlouhých 41 letech, bylo hned několik. Nález byl dlouho uzavřen v sejfu a odborná veřejnost k němu neměla přístup. Angličané také stáli o to, aby se s jejich územím pojil tento velmi vzácný nález.
V průběhu času přispěl piltdownský člověk také k rasistickým teoriím. Když byl v roce 1927 objeven pekingský muž, který měl nepoměrně menší mozkovnu, tak toho někteří vědci využili ke zvráceným teoriím a tvrdili, že je vidět, že se bílý člověk vyvinul z mnohem inteligentnějšího druhu. Teorie o nadřazenosti bílého muže však dostala v roce 1953 tvrdou ránu.
Oakley své závěry prezentoval v článku Řešení piltdownského člověka. Lebka byla nakonec sestavena ze středověkého člověka, 500 let staré orangutaní čelisti a fosilního šimpanzího zubu. Zdánlivá stará podoba kostí byla vytvořena namáčením do železitého roztoku a dvojchromu draselného. Autoři podvodu dokonce záměrně odlomili čelist od lebky, aby se zakrylo, že spolu vůbec nesouvisí, a zuby byly znovu připevněny a upilovány.
Byť se dlouho spekulovalo o tvůrci padělku, podezření a také vina padla na samotného Charlese Dawsona. Ten tolik prahnul po vědeckém uznání, že byl ochoten učinit vše, co si vědecká obec žádala. Až nedávná analýza pomocí té nejmodernější techniky však Dawsona natrvalo odhalila. Do té doby se mezi podezřelými objevil třeba také Arthur Conan Doyle, tvůrce detektivních příběhů Sherlocka Holmese.
Zdroje: redakce, nhm.ac.uk, britannica.com, sciencehistory.org, pbs.org
KAM DÁL: Vědci vytvořili podivný typ ledu, který má téměř stejnou hustotu jako kapalná voda.
