Komentář: Stres v práci nechceme

15.03.2016 - 12:00  

Přepracovanost, nervy na pochodu, syndrom vyhoření. Všem těmto jevům chce Ministerstvo práce a sociálních věcí předcházet tím, že zaměstnavateli zakáže, aby měl vystresované zaměstnance. Je to smysluplné a jde vůbec něco takového nařídit?

Problémy jsou reálné, ale je tohle řešení?

Záměrem Ministerstva práce a sociálních věcí je snaha pomoci. Otázkou je, zda firmám neprokazuje medvědí službu. Práce mnohé z nás skutečně vyčerpává více psychicky než fyzicky. Máme kvůli ní problémy se spánkem, někdy jen stěží hledáme motivaci a jsme stále unavení. Je vůbec možné takovým následkům pracovního procesu předejít?

Jak přesně chce Ministerstvo práce a sociálních věcí předcházet stresu na pracovišti a kontrolovat, že zaměstnavatel dodržel svou povinnost? To nikdo přesně neví. Zaměstnanec bude pravděpodobně muset doložit doklad od lékaře. 

Jak zjistíme, kdo stres zvládá a kdo už nikoliv?

Psychická újma, vyčerpání a další jevy mají jeden společný jmenovatel. Z velké části se odehrávají v naší hlavě. Navenek se mohou projevit až ve chvíli, kdy zaměstnanec skutečně potřebuje pomoc odborníka. 

Vnímání a stresová tolerance je velmi individuální. Existují lidi, kteří se rozklepou z pouhého kontaktu s někým neznámým. Jiní mají toleranci poměrně vysokou a začnou se hroutit až po déletrvajícím pracovním náporu. Další pracovníci stres přímo vyhledávají, umožňuje jim zakusit adrenalin, mají pocit, že pouze takto dokážou naplno fungovat a odvádět ty nejlepší výkony.

I poslední jmenovaní se mohou zhroutit. Jak má zaměstnavatel zajistit, aby k tomu nedošlo? Máte-li v týmu workoholika, málokterý manažer řekne: "Pracuj méně, odpočívej více. Zbytečně se přepínáš." Pokud už taková slova vypustí úst, v žádném případě se je nepokouší vymáhat pod tvrdou sankcí: "Když si hned teď neodpočineš, nevyplatím ti bonus." Naopak. Workoholik odvede spoustu práce, navíc může sloužit jako dobrý motivátor ostatním.

Nesnažím se tvrdit, že firmy by své zaměstnance měly cíleně přetěžovat a požadovat po nich nadliské výkony. Zaměstnanec navíc vždy odvede lepší práci, cítí-li se spokojenější. Jenomže pocit osobního štěstí neleží vždy v rukou firmy. Člověk může být se svou prací sebevíc spokojený, postihne-li ho osobní tragédie, zhroutí se ze dne na den, aniž by kdokoliv v práci věděl, jaká byla příčina kolapsu.

Je to naše volba

Jsme zkrátka složité bytosti. Zatímco jeden se stresu bojí jako čert kříže, druhý na něm staví svou existenci. Půjdu-li na teplé místečko na úřadě, nebo se dám na dráhu obchoďáka, který cestuje napříč Evropou, přirozeně očekávám odlišnou míru stresu. Nelze přitom říct, že úřad se o své lidi stará lépe než velká soukromá firma. 

V tomto případě neexistuje správná odpověď, existuje jen správná volba. A tato volba náleží zaměstnancům i personalistům a manažerům. Obě strany by měly vhodně sladit osobní potřeby s potřebami firmy. Jsem-li introvert, nevybírám si povolání, při němž osm hodin nezavřu ústa. Stejnou chybu dělá personalista, posadí-li labilního člověka do open spacu. Všechno je pouze o rozumné úvaze, dohodě a o tom nést odpovědnost za své rozhodnutí. O tom uznat svou chybu, že jsem si vybral nevhodnou práci, nebo že jsem zaměstnance nepřiměřeně přetěžoval. A k tomu nám žádný zákoník nepomůže. Protože každé rozhodnutí je v konečném důsledku jen na nás samotných.