Budoucí učitelka v mateřské škole a také snajperka se narodila v roce 1919 v Glazově, přibližně devět set kilometrů severovýchodně od Moskvy. V rodině bylo dalších pět sourozenců a rodiče tak měli skutečně co dělat, aby rodinu v té době uživili. Otec pracoval na dráze a v období, kdy byla v Sovětském svazu zavedena tak zvaná Nová ekonomická politika, umožňující ve velmi omezené míře soukromé podnikání, začal obchodovat s chlebem. V tom ostatně po jeho smrti pokračovala i Tatianina matka.
Zprvu byla obyčejnou učitelkou
Sama Tatiana byla sportovně založená silná dívka. Po ukončení sedmileté základní školy vystudovala školu pedagogickou, stala se komsomolkou a už v té době se naučila také střílet z pušky. Tehdy ještě nemohla tušit, jak se jí bude tato dovednost v budoucnu hodit. Zatím ale po maturitě pracovala jako učitelka v mateřských školách v malých vesnicích poblíž Glazova. Pomalu, ale jistě se blížila druhá světová válka…
Měla být někde jinde
V době, kdy vypukl největší válečný konflikt v historii lidstva, již studovala geografickou fakultu v Permu. Zprávy z fronty ale byly strašidelné. Tatiana si stále častěji kladla otázku: Možná já, mladá dívka, jsem nyní potřebnější právě tam, kde se rozhoduje o osudu vlasti? Často chodila na nádraží a sledovala vlaky s evakuovanými lidmi, s raněnými. Vojáci vyprávěli o hrůzách války, zvěrstvech nacistických útočníků, utrpení sovětského lidu. V té době se Tatiana rozhodla.
Učitelka nebo voják?
Okamžitě požádala o přijetí do armády, ale její žádost byla zamítnuta. Proto začala pracovat jako učitelka v mateřské škole pro děti evakuovaných lidí a navštěvovala ošetřovatelské kurzy. Tatiana ale dobře věděla, že ani to její odvážné povaze a nesmírné dávce vlastenectví nestačí. Učitelka z matřské školy se proto zapsala do Ústřední ženské snajperské školy, kterou absolvovala a v dubnu 1944 odjela bojovat do Běloruska. Brzy zlikvidovala 16 nepřátelských vojáků a bojovala dál. Mladou učitelku by v ní asi nikdo nehledal. Jednou ale, právě když měla na mušce jednoho z pěti nacistů, plujících po řece na voru, zjistila, že v hledáčku vidí jen rozmazanou skvrnu. Nikomu nic neřekla, až když se situace opakovala, musela zajít k lékaři, který jí zakázal zrak namáhat. Zdálo se, že pojede domů.
Alespoň opravovala telefonní spojení
Tatiana se ale nevzdala a nechala se přeřadit alespoň mezi telefonní operátory. A také tady prokázala svoji statečnost, když v bitvách u vesnice Maloe Morozovo zas a znovu opravovala zpřetrhané telefonní vedení - a to pod neustálou dělostřeleckou palbou. Brzy měl ale přijít konec nejen mladé, tehdy teprve čtyřiadvacetileté učitelky z mateřské školy, ale i celého jejího praporu, který byl poslán, aby obsadil a udržel důležitý silniční uzel do příchodu hlavních vojenských sil.
Neodvratný krutý konec
Praporu se ale stala osudným místa poblíž Pekalinu, kde narazil na ustupující nepřátelské vojsko, jež bylo navíc ve značné přesile. Mnoho jejích spolubojovníků bylo zabito nebo zraněno, Tatiana se ale rozhodla bojovat doslova do poslední kulky, kterou měla k dispozici. V této bitvě padlo jejím přičiněním dvacet nacistů. Nakonec byla ale přece jen i mladičká Tatiana dopadena a její další osud by nikdo nepřál ani tomu největšímu nepříteli. Dlouhé a ukrutné mučení ukončila až trýznivá, ale vysvobozující smrt. Tělo mladé učitelky, která si ale vybrala docela jinou životní roli, bylo později poznáno jen podle uniformy a vlasů.
KAM DÁL: Hnutí ANO propouští tisíce členů. Nové tváře hledá mezi filmovými komparzisty
