Tragédie herečky Jiřiny Štěpničkové: Estébáci na ni nastražili past, kamarádky žádaly její smrt

Jiřina Štěpničková jako Hanička se Zdeňkem Štěpánkem v roli mlynáře ve slavné Lucerně na prknech Národního divadla v roce 1935
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Nenávist, osobní traumata, touha po moci, politická zaslepenost i docela obyčejná rivalita a závist. To všechno jsou důvody, které mohou člověka dovést až do situace, kdy je schopen svému, třeba jen domnělému nepříteli skutečně ublížit. Své o tom dobře věděla vynikající herečka Jiřina Štěpničková, pro kterou její kolegyně žádaly trest smrti. 

Byla krásná, byla nadaná a byla také úspěšná. Před druhou světovou válkou si mohla Jiřina Štěpničková role vybírat, jenomže příchod nacistů udělal v její kariéře tlustou čáru. Aby se nemusela podvolit přání okupantů a svůj šarm propůjčit do jejich služeb, raději svoji hereckou profesi (jak jistě doufala) na čas pověsila na hřebík. Přišel konec války a herečka se již jako rozvedená po nevydařeném ročním válečném manželství vydala do Londýna, kde také spatřil světlo světa její syn Jiří. Po návratu se ale bohužel stala obětí komunistického spiknutí, které ji stálo léta za mřížemi. 

S komunisty měla problémy

Co se vlastně tehdy v roce 1951 stalo? Po nástupu komunistů k moci začala mít Jiřina Štěpničková nové problémy. Jejich ideologie a hlavně systém, kterým je prosazovali, se jí vůbec nezamlouvaly, což nedokázala skrývat jako někteří její kolegové. Role se tedy najednou vynikající herečce začaly vyhýbat a její problémy narůstaly. Až jednoho dne dostala dopis od přítele ze zahraničí s pozvánkou, aby za ním přijela, že má pro ni roli.

Bylo to lákavé, ale znamenalo to velmi riskantní krok – tedy nedovolené překročení státních hranic. Jiřina Štěpničková se ale i k tomuto složitému rozhodnutí tehdy postavila čelem, sbalila kufr, oblékla svého tehdy tříletého syna Jiřího a vydali se na cestu, která jejich osudy poznamenala do konce života. 

Estébácký komplot

„Odcházeli jsme ze Zbraslavi, jeli jsme vlakem někam na Šumavu. Maminka mi řekla, že jedeme za tatínkem do Karlových Varů a oslavíme tam moje narozeniny a že dostanu k narozeninám kolo,“ vyprávěl herec Jiří Štěpnička v pořadu České televize. Když se dostali až na místo blízko hranic, měli s sebou již převaděče, kterému museli bezmezně důvěřovat. Nešli sami, ale ve skupině s dalšími lidmi. „Každou chvíli jsme se běželi někam schovat, protože každou chvíli někdo jel na kole nebo přecházel, ten náš převodce, což jak jsme se později dozvěděli, byl vysoký důstojník StB, tak ten šel dopředu, porozhlédl se dalekohledem, zastavil se, mávnul a ta skupina šla k němu,“ vzpomínal hereččin syn. 

Ztracená maminka

Celá situace se ale změnila v okamžiku, kdy byla skupina nešťastníků uprostřed řeky. „Najednou se ozvala střelba, pokyny stůjte, všichni se zastavili, nahnali nás všechny zpátky do lesa a tam jsem zjistil, že máma není. Tak jsem řval, jak když mě na nože berou, volal jsem mámu. Ona vylezla zpod nějakého smrčku, kde se schovala na poslední chvíli, ale asi jí došlo, že je to neřešitelné,“ popsal také v pořadu Českého rozhlasu Jiří Štěpnička situaci, kterou si stále vybavuje i přesto, že byl tehdy skutečně malý chlapec. 

Kolegyně pro ni chtěly trest smrti

Zatímco malého Jiřího odvezli estébáci do ústavu s ozbrojenými pečovateli, jeho matka putovala rovnou do vazby a později k soudu. Situace to nebyla vůbec růžová. Známá tvář se nechala zlákat vidinou života v zahraničí. V té době ještě herečka netušila, že pozvánka za hranice byla od první chvíle lest z dílny StB, jakýsi test, v němž v jejích očích neobstála.

Navíc komunisté měli další možnost ukázat lidu, jak dopadnou odpadlíci. A tak trest musel být exemplární. Zatímco soud se shodl na patnácti letech za mřížemi, některé její aktivní kolegyně by bývaly zašly ještě dál. Světla Amortová, Jamila Švabíková, Světla Svozilová a Soňa Neumannová dokonce podle všeho sepsaly žádost, v níž se snažily vymoci pro svoji kolegyni trest smrti. 

Zahořklé a nedoceněné herečky

Co k takovému kroku mohlo ženy, od přírody ochránkyně života, vést? Každá z nich měla za sebou pohnuté okamžiky, křivdy z minulosti a také pocit, že by si zasloužily více pozornosti a slávy, než kolik se jim dostávalo. Přesně tolik, kolik měla před válkou jejich sokyně. Navíc například Světla Amortová byla skutečně oddanou komunistkou, u níž lze předpokládat podporu režimu až do krajnosti.

Herečkám nakonec naštěstí nebyl jejich apel nic platný a Jiřina Štěpničková skončila „jen“ ve vězení. Po deseti letech, tedy v uvolněnější atmosféře let šedesátých, byla propuštěna. Roky, které strávila v odloučení od svého syna jen proto, že na ni estébáci sehráli dobře zinscenované divadlo, jí ale nemohl nikdo vrátit. 

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Tragédie legendární Zdeny Hadrbolcové: V den svatby hořce plakala, umírala téměř sama.