Služba vlasti za komunistů: Nesložil jsem přísahu, nikdo mě nechtěl. Bál se mě i velitel, říká pamětník

Dělostřelci v roce 1971 na Šumavě – v jejich případě, zdá se, proběhl výcvik v pořádku
Zobrazit fotogalerii (2)
  |   názor

Služba vlasti byla pro mnoho mladých mužů peklem na zemi. Našli se však i tací, kteří si dva roky v „zeleném“ užili, a dokonce se stali postrachem svých nadřízených. Takovou vojnu má za sebou Pavel Hromada, který se s námi podělil o své zážitky. „Armáda mě v podstatě zapudila, chvílemi jsem si připadal jako dezertér,“ usmíval se.

Vojenskou službu v Československé lidové armádě absolvoval v letech 1980–1982. A soudruzi v jeho případě prokázali, že za socialismu opravdu není nemožné vůbec nic. Možná kdyby se dnes uvažovalo o natočení pokračování Dobrého vojáka Švejka, Pavel Hromada by díky svým zážitkům mohl napsat dokonalý scénář. „Zcela jsem se vyhnul přijímači, dokonce jsem nikdy nepodepsal vojenskou přísahu. Je tedy vlastně otázka, jestli jsem se po útvarech nepoflakoval protiprávně,“ kroutí ještě dnes hlavou chlapík, který původně nastoupil do slovenského Prešova na poddůstojnickou školu (PŠ).

V ruce měl potvrzení od civilního lékaře, že není schopen vojenské služby. „Takže jsem se přihlásil na posádkové ošetřovně, kde jsem byl hospitalizován. Nebyl jsem tak vystaven tehdy běžnému psychickému a fyzickému náporu tehdejšího přijímače, nezahájil jsem ani výuku v rámci PŠ na radistu nebo spojaře, natož abych absolvoval pravidelné nástupy na ‚buzeráku‘ nebo slavnostní přísahu.“

Na rotě o mě přestali jevit zájem

Po přísaze byl převelen do vojenské nemocnice v Košicích jako pacient, kde strávil další dva měsíce. Do civilu ho ale nakonec nepustili. „Tak jsem se celkem po třech měsících hlásil poprvé na rotě, kam jsem měl od začátku nastoupit. Bylo to v době, kdy na útvaru probíhaly tzv. ‚prověrky‘ a nikdo už se mnou nepočítal. Když jsem se v té době hlásil u velitele roty, ten prohlásil: ‚Preboha, Hromada, čo tuná robítě, veď ja som myslel, že už ste dávno v civile. Okamžitě zmiznite, ja vás tu nemožem potrebovat‘. Tak jsem šel.“

Zapuzen armádou přemýšlel, co dál. A protože na hotel v Prešově neměl, jel domů do Brna, kde strávil asi týden. „Pak mi to už přišlo hloupé, začínal jsem se pomalu cítit jako dezertér, a tak jsem se rozhodl vrátit k útvaru. Shodou okolností měl zrovna ‚lítačku‘ můj velitel roty, ke kterému jsem se pomalu blížil cestou od nádraží. Zřejmě se mě lekl, a ačkoli mě určitě viděl, najednou přešel i s oběma vojáky na chodník na druhé straně ulice, aby se mi vyhnul.“

V Prešově pak pan Hromada přežíval na štábu v jedné z kanceláří, které patřily proviantnímu náčelníku, který se ho nakonec ujal s tím, že mu bude užitečný pro svoji schopnost psát na stroji. „V kanceláři byla také pohovka, na níž jsem v noci spával, abych nemusel chodit na rotu, kde o mě zcela přestali jevit zájem, a dokonce jsem tam měl zakázán vstup. Vzhledem k tomu, že jsem měl u sebe neustále také svoji vycházkovou knížku, kam jsem si psal, co mě napadlo – od vycházek až po opušťáky – nebyl jsem na vojně nijak limitován.“

Samopaly a kulomety v nádražní úschovně

Po půlroce od nástupu k útvaru v Prešově se jako tradičně díval z okna na „buzerák“, kde probíhaly nástupy, odkud byli vojáci převelováni k dalším útvarům. „Byl jsem v šoku, protože najednou četli i moje jméno s tím, že jsem byl převelen k útvaru do Mariánských Lázní. Vzal jsem to vážně a sám jsem se připojil k jednomu z posledních zvláštních vlaků, které mířily i s převelenci na západ Čech. Naštěstí jsem nemusel mít s sebou plnou polní i se zbraní, ale jen pár osobních věcí a vycházkovou uniformu, tak jsem opět ‚dezertoval‘ domů. K mému překvapení to napadlo i vojáky s plnou polní, kteří si ‚nepotřebnou‘ výbavu, často i se samopaly a kulomety, prostě uložili do nádražní úschovny.“

Po čtyřech dnech rekreace na brněnské přehradě zatoužil poznat život v lázeňském městě a rozhodl se přesunout na západ Čech do nového vojenského působiště, kam nakonec dorazil v neděli večer. „Podle dozorčího posádky v Klimentově u Mariánských Lázní jsem byl očekáván už ve čtvrtek. Tím opět nastal zmatek a nakonec si mě vyzvedl výkonný praporčík spojovací roty, která měla být mým novým domovem a kde jsem v noci z neděle na pondělí také přespal. V pondělí jsem se stal znovu bezprizorním, když spojovací náčelník na štábu prohlásil, že dezertéry na své rotě netrpí, a nechal mě převelet k 1. spojovací četě, která sídlila ve stejné budově, jen o dvě patra výše. Večer, téhož dne, jsem se proto přihlásil u jejího velitele, četaře absolventa, který nevěděl ‚co se mnou‘, tak jsem noc strávil ve spacáku ve skladu.“

Všímala si mě vojenská rozvědka

Když se spojovacímu náčelníku na štábu doneslo, že pan Hromada umí psát „všemi deseti“, změnil názor a nakonec si ho ponechal u sebe v kanceláři, kde za něj vše vyřizoval – od odesílání spojovací techniky do opravy přes přidělování posádkových bytů vojákům z povolání (ti mu pak nosili flašky) až po evidenci skladu. Fungoval také jako zástupce spojovacího náčelníka na různých schůzkách na divizi v Karlových Varech a v armádě v Příbrami apod. „Těmito známostmi na divizi a v armádě jsem vlastně získal moc i nad velitelem útvaru a náčelníkem štábu, kteří si mě předcházeli, jak mohli. Po celém útvaru jsem byl přezdíván jako ‚šedá eminence‘. A tak jsem strávil dva neuvěřitelné roky mé základní vojenské služby.“

Neuvěřitelný příběh z vojny pana Hromady však měl podle všeho i neblahé následky. „Až zhruba o 10 let později jsem zjistil, že si mě všímala i vojenská rozvědka. Když se po roce 1989 odtajnily svazky StB, tak jsem se tam ‚našel‘ pod krycím jménem ‚Muzikant‘. Kontráši mě tam zanesli v roce 1981 jako PO (prověřovanou osobu), aby po roce 1984 můj svazek skartovali. Po jeho skartování jsem se o jeho obsahu dál nic nedozvěděl,“ dodal pro Čtidoma.cz.

Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Pokud připojíte fotky, taktéž k článku přidáme.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Služky se zbavily svých zaměstnavatelů. Jejich čin však našel i zastánce.