Jiří Kahoun: Inspiraci hledám v běžném životě
Známý spisovatel se rozpovídal o inspiraci i tvůrčí krizi. A co si autor Příběhů včelích medvídků myslí o svém nejznámějším díle?
Jiří Kahoun chystá v rámci Týdne knihoven besedu v Městské knihovně Beroun. Se čtenáři se setká na zbrusu novém festivalu Knihofest a v rámci oslav 750 výročí první písemné zmínky o městě Beroun. Dětmi i rodiči oblíbený festival poskytl ČtiDoma exkluzivní rozhovor.
Píšete už téměř čtyřicet let. Baví vás to ještě?
|
S přibývajícím věkem radosti ubývají, takže to už člověka tolik nebaví.
Kde stále hledáte inspiraci?
Hlavně kolem sebe, mezi dětmi, vnučkami. Dělal jsem hodně besed po školách a knihovnách. Z běžného života kolem sebe.
Dalo by se tedy říct, že nápady přicházejí přímo od těch nejmenších čtenářů, pro které píšete?
Několik jich také takhle přišlo.
Potýkal jste se někdy s tvůrčí krizí?
Ano. Člověk musí nějakou dobu čekat, než přijde na další nápad. Nápady se nesypaly úplně z pytle. Přicházejí jednou za čas.
Vaším nejznámějším dílem jsou bezesporu Příběhy včelích medvídků. Mnoho autorů ke svému nejslavnějšímu kousku časem získá určitou averzi. Jak je tomu u Vás?
Díky televizi je tahle knížka opravdu nejznámejší. Podle mojí knížky byl natočen ještě jeden večerníček Toronto Tom, kocour z Ameriky. Není tak slavný. Napsal jsem knížky, které hodnotím na podobné úrovni jako včelí medvídky.
Které to jsou?
První knížka, která se jmenovala Pískací kornoutek. Byly to krátké pohádky o zvířátkách. Dále to byly Školník Kulda je jednička, Moucha roku. Našlo by se jich zkrátka více.
Co jiného Vás baví kromě psaní?
Začínal jsem kreslením a malováním a trochu jsem psal. Pak se to obrátilo a začal jsme víc psát a méně kreslit. Občas mě tedy baví nějaké to malování. A chodím rád na procházky kolem řeky a do lesa na houby.
