Začátek války zastihl Stanislava Zindulku v první třídě. Již tehdy jim, jako velmi malým dětem, pan učitel vysvětlil, co to znamená, když někdo přijde o svobodu. Tou dobou již měl malý Stanislav za sebou dokonce svoje první ochotnické divadelní představení a další (později samozřejmě profesionální) měla následovat po celý zbytek jeho života.
Velká pospolitá rodina
Zatím ale chodil do školy a kolem zuřila druhá světová válka. Rodina Stanislava Zindulky v té době žila velmi pospolitě, patřili do ní nejen jeho rodiče a další dva bratři, ale také dvě otcovy sestry, které se nikdy nevdaly. Tatínek pracoval v místní textilce jako výtvarník, maminka se starala o domácnost, jedna svobodná teta měla krejčovství a druhá cukrárnu. Tak rodina přežila válku až do jejího konce, který si svět naplánoval právě na hercovy narozeniny.
Povstání v Jilemnici
3. května roku 1945 otřáslo Jilemnicí povstání, při němž místní obsadili doposud zakázané prostory a snažili se získat zbraně od místní posádky SS. Byli sice velmi blízko úspěchu, ale o dva dny později se štěstí přiklonilo na německou stranu. O život tehdy přišli dva místní lidé. Musely to být velmi smutné narozeniny, které třináctiletý chlapec ani neoslavil. Na takové dny by ostatně bylo lepší zcela zapomenout, ale paměť bývá neúprosná.
Dočkali se konce války
Konec války přece jen přišel, a jak vyprávěl Stanislav Zindulka pro Paměť národa, všude – tedy i v podhorské Jilemnici – tehdy logicky vládla vůči Němcům tak nepřátelská nálada, že se každý z nich musel bát o holý život. Tak se také stalo, že poté, co místní dopadli a zajali jednoho z příslušníků SS, dlouho neváhali, odvlekli jej prozatím do místní cely a bez váhání rozhodli o jeho popravě. Aby se lidé dychtící po pomstě za léta útlaku, vraždění a strádání nasytili odplaty, bylo navíc určeno, že půjde o popravu veřejnou. Dnes bychom si takový akt nedokázali představit, v květnu roku 1945 bylo ale všechno jinak. Dokonce natolik, že se podle vyprávění Stanislava Zindulky na tuhle událost přišli podívat snad všichni Jilemničtí.
Veřejná poprava jako atrakce
„Byla to veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu, včetně maminek s kočárky,“ popsal později herec smutné a kruté divadlo, jehož byl sám svědkem. Zároveň si ale uvědomoval, že ne všichni Němci byli špatní lidé. Vzpomínal také na německé sousedy, s nimiž jeho rodina vždy vycházela jen v dobrém. V Krkonoších i v jejich podhůří tvořili Němci historicky početnou skupinu obyvatel, takže soužití s českými usedlíky nedělalo většinou problémy. Až v době války se všechny emoce vyostřily na maximum.
Vlastní pravda, nebo divadlo?
Podobně jako mnozí další lidé, kteří v mládí prožili léta plná strádání a nesvobody, měl i Stanislav Zindulka později velmi dobře vyvinutý smysl pro svobodomyslnost. Jenomže doba byla zkrátka taková, jaká byla, a herec, pokud chtěl u své profese zůstat, musel volit mezi větším a menším zlem. Stanislav Zindulka zvolil cestu herectví, a tak, jak sám přiznal, musel občas hrát i v inscenacích, pod které by se nepodepsal. Režim si to ale přál, a tak nebyla jiná volba, pokud měl zůstat v divadle. Také proto podepsal v roce 1977 antichartu, ačkoliv na to rozhodně nebyl nijak pyšný. „Byl to jistý projev zbabělosti a já se jí dopustil,“ připustil později.
Herecké koncerty Stanislava Zindulky
V herecké profesi se mu tak podařilo zůstat až do listopadu roku 1989, kdy se aktivně zapojil do organizace nejrůznějších akcí, představení a mimořádných setkání hlavně s vojáky. My si jej můžeme připomínat v mnoha filmových i seriálových rolích, mezi nimiž vévodí například Vlak dětství a naděje, kde sehrál roli manžela statečné ženy Heleny Růžičkové, nebo v úchvatném filmu Babí léto, jenž je hereckým koncertem hned několika nedostižných herců. Vedle Stanislava Zindulky se o nezapomenutelnost tohoto snímku postarali také Vlastimil Brodský a Stela Zázvorková.
Zdroj: csfd, pametnaroda, wikipedie, fdb
KAM DÁL: Před 78 lety se zastřelil Goebbels. V Praze byl často, nejen kvůli Lídě Baarové.
