Stejně jako králové, princezny, jejich šaškové a chudí poddaní patřili ke středověku také muži ostrého meče, které si vydržovala některá města s hrdelním právem, tedy ta, jež měla možnost odsuzovat k trestu smrti a následně také popravovat provinilce. Vlastní kat byl ale tehdy drahá záležitost, a tak si jej i takováto města mezi sebou půjčovala, jenomže ani to zdaleka nebylo zadarmo. Písek se proto v osmnáctém století rozhodl jít svojí cestou a kata si pořídit. Stal se jím Antonín Nymburský, syn Jana Nymburského, o němž máme záznamy jako o katu, který působil v Praze. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu.
Gramotný kat si své vzpomínky zapisoval
Byla by velká chyba domnívat se, že tehdejší kat musel být nutně člověk primitivní, lačnící po krvi odsouzených. Antonín Nymburský byl ve své době mužem poměrně vzdělaným, alespoň do té míry, aby si mohl po celou svoji popravčí kariéru, a to včetně let, kdy ještě „jen“ pomáhal svému otci, vést podrobné záznamy o mučení a exekucích, které prováděl. Prostřednictvím jeho děsivého deníku, který se – byť se spoustou gramatických chyb – zachoval v rodině jeho potomků až do současnosti, tak můžeme nahlédnout nejen do duše, ale hlavně do praktik tehdejších trestů. Záznamů je opravdu dostatek, písecký kat Nymburský za svůj život popravil více než stovku odsouzenců.
Peníze měl, ale utrácet nemohl
O místo píseckého kata Antonín požádal v roce 1750 sám a písečtí radní se rozhodli mu vyhovět. Mít kata mohla být celkem prestižní záležitost a jeho zápůjčky dalším městům se vyplatily. Nový kat a pohodný (neboli ras) v jedné osobě dokonce dostal možnost žít v rasovně, která samozřejmě stála za městem. Z jeho zápisků pak také víme, že se našla dívka, která se rozhodla za muže tak nečistého povolání provdat a on pro svoji rodinu později postavil dům nový, lepší a na tehdejší poměry pohodlnější. A hlavně vlastní.
Antonín Nymburský totiž díky své profesi rozhodně neměl hluboko do kapsy. Jeho bohatství bylo ale vykoupeno řemeslem, k němuž by se hned tak někdo neodhodlal, a navíc měl problémy s utrácením majetku. Ne každá hospoda byla pro mistra popravčího otevřená a ne v každém obchodě katovce prodali to, co bylo právě potřeba. A to i přesto, že byl Antonín Nymburský kromě svého řemesla vyhlášený v širokém okolí také jako člověk, který dokázal pomoci nemocným. I když to vyžadovalo tehdy velkou odvahu, o zákazníky neměl nouzi.
Různý zločin – různý trest
I když jsou kati známí jako mistři ostrého meče, popravy stětím byly v době Antonína Nymburského vyhrazeny hlavně pro vrahy. Další odsouzení pak byli o život připravováni na šibenici, což se týkalo hlavně odsouzenců za znásilnění nebo krádeže, ale také vojenských zběhů a dalších uniformovaných provinilců. Písek svému katu v tomto směru nabízel opravdu dost práce, protože se v okolí města nalézalo hned několik vojenských jednotek a disciplína pravděpodobně nebyla na nijak zvlášť vysoké úrovni. Protože jsou Antonínovy zápisky vedeny tak poctivě, můžeme se v nich dočíst také to, že v prvních pěti letech svého píseckého působení popravil oběšením hned pět takových nešťastníků.
Popravoval muže, ženy i chlapce
V jeho zápisníku se objevují údaje, které bychom snad ani raději nechtěli vidět. Kromě zběhů, lupičů a dalších provinilců se na seznamu popravených objevují dokonce i ženy, které sprovodily ze světa své vlastní děti. Pro ně pak byly vyhrazeny speciální tresty, jako pohřbení zaživa, probodení kůlem a tak podobně. Tak skončila třeba 24. srpna 1770 Anna Marie Puhinkerová nebo 26. března roku 1744 i Mařena Švehlová.
Už v té době byl podobný skutek hodný nejhlubšího odsouzení, stejně jako zvlášť kruté vraždy, jež byly trestány „vpletením do kola a vyzdvižením do povětří“. Tak skončil i Nymburského nejmladší popravený, ještě stále chlapec Filip Prakuler 24. listopadu roku 1769. Chlapec se bohužel vydal špatnou cestou, když zabil židovského obchodníka Jacoba Kiberla a pro jistotu, kdyby chudák náhodou ránu do hlavy přežil a rozhodl se Prakulera udat, vyřízl mu mladík pro jistotu jazyk. Jeho skutek byl ale odhalen a od smrti na popravišti jej nezachránil ani jeho nízký věk.
30 zlatých a 12 krejcarů
Jak bylo uvedeno, práce kata byla celkem velmi dobře placená. Díky deníku Antonína Nymburského víme, že například za popravu Josefa Kmohy, vraha vlastní manželky, kterého oběsil, uťal mu ruku a jeho tělo vpletl do kola, dostal 30 zlatých a 12 krejcarů. To by nám nic neřeklo bez znalosti tehdejších cen. Kat si za takové peníze mohl koupit téměř dva metráky hovězího masa nebo živou krávu, ale také více než dvousethlavé hejno slepic. A to už stačilo na uživení rodiny na poměrně dlouhou dobu. Navíc měl propláceny veškeré „služební cesty“ v případě, že si jeho služby vyžádalo jiné město.
Josef II. ho připravil o práci
Nymburského povolání bylo prakticky zrušeno v roce 1787 výnosem Josefa II., který zakázal trest smrti. Antonín Nymburský měl ale štěstí a město se mu za jeho dosavadní věrné služby odměnilo alespoň ponecháním místa pohodného a možností vykonávat některé potupné fyzické tresty, které byly udělovány i nadále. Kat, jehož zápisky každého čtenáře vtáhnou do temné historie naší země, zemřel v roce 1795. Nedočkal se tak obnovení trestu smrti, k němuž došlo až o devět let později.
Zdroj: hrdelnipravo, ahaonline, wikipedie
KAM DÁL: Zrůda ve zrůdném režimu: Soudce kat Vaš ničeho nelitoval, zlikvidoval i svého hrdinu.
