![](https://www.ctidoma.cz/sites/default/files/styles/image_detail/public/images/img_1406.jpg ""Pokud chcete mít spokojené zákazníky, musíte mít v první řadě spokojené zaměstnance."")
Jana Bártíková pochází z Chomutova, ale nyní žije se svým manželem v Poděbradech. Vystudovala ekonomii a prvních 15 let své praxe pracovala především v zahraničních maloobchodních firmách, v retailu. Začínala jako zástupkyně ředitele supermarketu a pak se přes pozice provozní ředitelky jedné z největších sítí drogerií dostala až k řízení dceřiné společnosti zahraniční firmy na českém trhu. Řídila týmy různých velikostí, i ve víceúrovňovém řízení.
Jano, čím jste chtěla být jako malá holka? Měla jste sklony k personalistice nebo k obchodu?
Jako malá jsem chtěla být nejdřív princezna a potom učitelka. Vždy jsem si rozesadila své plyšáky a panenky a něco jim povídala. Ale obchod byl také mojí oblíbenou hrou už v dětství. Původně jsem chtěla jít studovat pedagogiku, ale pak jsem zjistila, že mi školství nedává prostor pro seberealizaci, jak bych potřebovala, tak jsem šla jiným směrem.
Co jste všechno dělala?
Když tu byl v 90. letech boom kuponové privatizace, vyrojilo se spoustu firem, které vykupovaly akcie od drobných akcionářů. Jedna ostravská společnost, která se rozhodla vybudovat síť poboček v Čechách a na Moravě, mi nabídla pozici regionální ředitelky, abych vlastně tu síť vybudovala. Součástí mé práce bylo najít lidi do poboček, zaškolit je, vést je.
Moje další příležitost byla ve společnosti Delvita. V době, kdy jsem nastupovala, vstupovala na trh a měla úžasný zaškolovací program. Pak jsem pracovala v Rossmannu na pozici regionální manažerky a pak jsem postoupila na pozici ředitelky provozu, kdy jsem řídila celou síť prodejen, jichž bylo asi sto a celkem asi 500 lidí.
Potom jsem řídila zastoupení zahraniční společnosti Baltika v České republice. Vlastně jsem tu společnost u nás budovala na zelené louce. Otvírali jsme tenkrát první obchody s módou Monton. Moje poslední práce byla Sales Manager pro ČR a SR ve společnosti Parfums Christian Dior. Pak už vlastní projekt.
Jak nastal zlom, že jste se rozhodla vše změnit?
Zhruba asi po 15 letech jsem si uvědomila, že sice mám dobrou práci, která mě baví, skvělou šéfku, pracuji pro zajímavou firmu, známou značku, ale…
Už jsem si najednou chtěla daleko víc rozhodovat o tom, co dělám, o svém čase, o svých aktivitách, prioritách a ty mantinely mi začaly být dost těsné. Tak jsem se rozhodla odejít.
Uvažovala jsem nad tím, co budu dělat dál, čím bych mohla být druhým lidem prospěšná, a tak vznikl můj první projekt.
Shodou okoností jsem v té době potkala Davida Kirše, který sem přinesl principy internetového podnikání, jaké u nás do té doby nikdo nepoužíval. Byly tenkrát běžné v západním světě, hlavně v Americe. Já jsem hledala způsob, jak dostat informace k co nejvíce lidem, jak bych mohla pracovat z jakéhokoliv místa, v jakékoliv době, abych nebyla omezená ani časově ani místně. Když jsem viděla způsob, jakým on učí lidi podnikat, tak mě to naprosto nadchlo. Vstoupila jsem do jeho kurzu, naučila jsem se ty jeho principy používat a používám je dodnes i u svých dalších projektů, které jsem potom vytvořila.
Přechod zaměstnance na podnikatelku určitě nebylo lehké od začátku. Jaká úskalí jste musela překonávat?
Lehké to nebylo, ale já jsem měla výhodu, protože v Baltice jsem si vlastně hodně samostatnosti už okusila. Později mi manžel mé kolegyně, který vlastnil vzdělávací agenturu, nabídl, jestli s ním nechci spolupracovat jako lektor a konzultant. Přijala jsem to a byla jsem tedy defacto na volné noze, ale pracovala jsem pro něj. Neměla jsem tedy jistoty zaměstnání, ale na druhou stranu on už měl nějaké jméno, nějakou klientelu.
Vyzkoušela jsem si tedy, jaké to je, být na volné noze, a věděla jsem, co mě asi čeká… Další mojí výhodou bylo, že jsem samoříditelná. Nemám problém s tím, pracovat sama a rozhodovat si o čase. Takže jsem prostě nemusela mít práci od do. Ale nepopírám, že jsem šla do rizika a nejistoty, když jsem opustila Dior a rozjela svůj vlastní projekt.
Samozřejmě, že s tou svobodou, kterou jsem získala, byla spojena i nejistota. Když byl člověk zvyklý, že mu každý měsíc na účet přišla hezká částka, a ze začátku, než se můj projekt rozjel, tomu tak nebylo, pocity obavy, nejistota, to tady několik měsíců samozřejmě bylo. Ale já jsem té myšlence věřila, lidé kolem mě tomu věřili, měla jsem ohlasy, že čím dál víc lidí kolem mě se o to zajímá, čím dál víc lidí mě sledovalo, získávala jsem čím dál víc kontaktů. Nikdy se mi nestalo, že bych toho litovala, že bych si řekla, že toho nechám, že se vrátím do práce. Krizové okamžiky mě spíš hecovaly zase hledat jiné cesty a jít jinudy. Ne že bych to nechala být.
Vy jste teď ve firmě společně s manželem. Jak to funguje?
To jsme si už vyzkoušeli. Právě v té vzdělávací agentuře jsme chvíli pracovali spolu. Zjistili jsme, že se skvěle doplňujeme. Můj muž srší nápady a velice snadno navazuje kontakty, otevírá dveře, umí lidi nadchnout, strhnout a já jsem zase takový dotahovač. V mém rozhodnutí pustit se do vlastního projektu mě podporoval a hodně mi pomáhal. Bez jeho podpory bych svoje projekty vůbec ani nerozjela ani nevydržela takhle dlouho. Za to mu moc děkuju. Funguje nám to dobře, umíme spolu dobře komunikovat, doplňujeme se, jsme k sobě maximálně otevření. Umíme spolu řešit problémy jak nepracovní, tak pracovní.
Zdá se, že vám funguje všechno, jste ohromně pozitivní. Kde nejradši trávíte volný čas a nabíráte energii?
Ale ne, taky zažívám prohry a pády, těžké situace a okamžiky, jako každý člověk. Důležité je vždycky dokázat vstát a jít dál.
Baterky si dobíjím hlavně v přírodě. Proto jsem moc ráda, že bydlíme v Poděbradech. To město má ohromnou energii. Tím, že lázně jsou součástí města a ti hosté, kteří tam jsou v lázních, nikam nespěchají, tak tou pohodou vlastně to město i nakazili. Atmosféra je tam taková poklidná, relaxační, parky, kavárničky, procházky ke slepému rameni Labe do divoké přírody, kde jezdím na kole, jdu se projít, zaběhat.
Nabíjejí vás i výzvy?
To taky, ale někdy jsem až urputná a přiznat si, že tahle cesta není úplně ta správná, je těžké. Takže si sáhnu až do mých energetických rezerv a pak se musím zastavit a vymyslet něco jiného. Není to o tom, že bych byla pořád happy, ale beru to tak, že to k životu patří, že jsou chvíle, kdy je člověk nadšenej, že se mu všechno daří, a pak se mu zas něco nepovede.
Jaké sociální sítě používáte?
Nejdřív jsem byla na LinkedIn, teprve později jsem si založila Facebook, který používám jak pro volný čas, tak i pro marketing svých projektů. Kromě toho jsem ještě na Google+. LI je profesní sociální síť a umožňuje setkávat se s profesionály z celého světa. Já se díky LI i vzdělávám, sleduji tady např. ty nejlepší zahraniční kariérní kouče, od kterých se učím.
Ve všech projektech jde o kombinaci on-line vzdělávání (e-booky, on-line kurzy, webináře), živých akcí (semináře, workshopy) a individuálního poradenství. Na živé semináře chodí hodně žen, muži zase mají radši individuální poradenství.
Lidskost je taková červená nit, která se line také všemi mými projekty. V tom je podle mě klíč k úspěchu, aby do byznysu a do firem přišla lidskost, abychom se přestali schovávat za vizitky, pozice, značky, loga, korporátní hantýrku. Abychom prostě byli lidi a dívali se na problémy lidsky. Abychom byli přímí, otevření a dokázali spolu lidsky komunikovat a spolupracovat.
