Věznice, nebo jak se v Rusku přesněji říká, trestanecká kolonie Černý delfín, se nachází u hranic s Kazachstánem. Své jméno má podle sochy, kterou vytvořili sami vězni před vchodem do věznice. Černý delfín je nápravné zařízení s bohatou historií, jedno z nejstarších v celém Rusku, založené už Kateřinou Velikou. V roce 2000 prošlo celkovou přestavbou tak, aby v něm mohli končit vězni odsouzení za nejhorší delikty a zpravidla na doživotí. Vrazi, násilníci, pedofilové, kanibalové, najdeme tu směsici toho nejhoršího, co svět zločinu nabízí.
Spánek za neustálého prudkého světla
V Černém delfínu platí několik pravidel. Spí se při světle, a to opravdu hodně prudkém světle. Svítí se pořád, přikrýt si hlavu dekou je přísně zakázáno. Spí se s hlavou u dveří. Za jakýkoliv delikt je okamžitě samotka a obušek, tedy bití. V ruských věznicích se vězni bijí prakticky neustále a za cokoliv, zde to není jiné. Není tu povolené rádio, televize, není tu žádná kantýna, žádný vězeňský dvůr, vycházky jsou jen po chodbách mezi celami. Jídlo se jí na cele, vězni se nikdy nepotkávají. Na cele si nikdo nesmí sednout na postel, dokud není večerka.
Pohyb jen s pouty v předklonu
Kdo se musí přemístit nebo pohybovat po věznici, má vždy zavázané oči, spoutané ruce za zády, chodí v předklonu. Cílem je dezorientovat vězně, aby ani náznakem netušil, jak je věznice postavená, kudy vedou chodby nebo kudy by se teoreticky dalo uprchnout. Je to ale bláhová úvaha, kterou každý vězeň hned zapudí. Z Černého delfína nikdy nikdo neutekl.
Na dozorce se nikdy vězeň nesmí podívat. Nesmí spatřit jeho tvář, aby si ji nemohl zapamatovat. Mohlo by dojít k odvetě, i když v extrémně přísných podmínkách věznice je něco takového skoro vyloučeno.
Rafinovaný trest
Telefonát domů je povolen jeden za čtvrt roku, takže přinejlepším čtyři do roka. Návštěvy jsou téměř vyloučeny, vězni jsou izolováni od okolního světa. Tresty jsou kruté, samozřejmě se využívá dlouhodobý pobyt na samotce, ale s oblibou se vězni nechají stát s otevřenými ústy. Zní to jako banalita, ale zkuste mít hodinu otevřenou pusu široce dokořán – nejde to. Za prohřešek jednoho vězně platí často všichni vězni na cele právě dlouhodobým stáním u zdi s otevřenou pusou.
Sedí i Novočeboksarský lidožrout
V Černém delfínu nejsou političtí vězni, nebo se o nich alespoň neví. Zato jsou tam opravdu extrémní vrazi a násilníci, třeba osminásobný vrah Mučankin nebo čtrnáctinásobný sériový vrah Sergej Šipilov.Své dny tu dožívá i Vladimir Nikolajevič Nikolajev, známý také jako Novočeboksarský lidožrout. Zkrátka jde o tu nejhorší sebranku, kterou není třeba litovat. Ostatně každý vězeň má na dveřích cedulku se jménem a spáchanými zločiny. To aby i dozorci věděli, že tihle lidé nemají nárok na žádné slitování.
Zdroj: mirror.co.uk
KAM DÁL: Po 68 letech vyšel z vězení a nemá už nikoho, všichni jsou dávno po smrti.
