„Všechno začalo vlastně docela obyčejně, i když nešťastně. Po mnoha letech manželství začal asi rok před jeho koncem náš vztah skřípat natolik, že se postupem času ukázalo, že už i přes všechnu snahu není cesty zpět. Došlo k tomu, co jsem si po předchozích téměř dvacet let neuměla představit – zkrátka jsme se rozvedli,“ vzpomíná paní Dita na chvíle, které si před lety velmi bolestně prožila. Brzy se ale začalo zdát, že si pro ni osud snad připravil přece jen příjemnější okamžiky, to když potkala nového partnera. Zdál se být jako ideální muž, se kterým se dá prožít celý zbytek života. Možná by to i šlo, kdyby do všeho nevstoupil Ditin dospívající syn Martin.
Zasáhl dospívající syn
„Martin se s mým rozvodem nedokázal smířit a už vůbec nechtěl přijmout mého nového přítele, který se k němu nikdy nechoval špatně. Přesto se Martin přes takovou změnu nedokázal přenést a jeho chování tomu také odpovídalo,“ nezapomněla ani po letech Dita na období, které by rozhodně nechtěla vrátit zpět. „Opravdu jsem nevěděla, jak z toho začarovaného kruhu ven. Nový přítel se sice snažil se synem vycházet, ale po několika měsících už to začal vzdávat a přece jen se občas rozčílil. To zase jen posílilo Martinův odpor proti němu,“ svěřila se Dita s problémy, které v sobě dlouhou dobu nosila.
Rodina jí nepomohla
Byl tady sedmnáctiletý syn, přítel a navíc rodina, která jejímu rozhodování také nepomohla. Zatímco bratr radil přemoci synův odpor a zařídit si život po svém, matka apelovala na její mateřství. Ona sama se zmítala mezi láskou ke dvěma mužům – k partnerovi a synovi – mezi nimiž, jak se zdálo stále jasněji, si musela vybrat jen jednoho. I když dobře věděla, že by se o syna alespoň do dospělosti mohl postarat i jeho otec, se kterým Martin vcelku dobře vycházel, představa, že se vzdá vlastního dítěte, pro ni byla nepřijatelná.
Špatné, nebo dobré rozhodnutí?
„Jak jsem se tedy nakonec rozhodla? Myslím, že tak, jak jsem zkrátka musela, i když vlastně asi špatně. I přes veškerou lásku k novému příteli jsem se s ním pokusila dohodnout na volnějším vztahu, kdy bychom každý bydlel jinde a scházeli bychom se hlavně v době, kdy by syn byl u otce. Chvíli to tak dokonce i fungovalo, ale po čase přestával mít přítel čas a mně brzy došlo, co se děje. Ostatně nebylo mi v té době už osmnáct a dokázala jsem si domyslet, jak se situace mění,“ popsala Dita smutný konec příběhu. Přítel si našel bezproblémovější vztah a brzy se k nové bezdětné partnerce také nastěhoval. Potřeboval zkrátka pevný vztah a zázemí.
Sama, ale spokojená
A Dita? Po několika měsících syn složil maturitu a odešel z malého města na vysokou školu do Olomouce, odkud se domů k mámě už nevrátil. Zařídil si vlastní život, našel si partnerku a nedlouho po promoci se také oženil. Dita zůstala v prázdném bytě sama. Lituje? „Dnes už jsem se vším smířená a věřte, že dalšího muže nehledám. Je mi přes padesát a zvykla jsem si organizovat si život sama tak, jak mi to vyhovuje. Vím, že to není ideální, ale nemám odvahu pouštět se do dalšího vztahu.
Smíření se synem
Syn si dnes už uvědomuje, co svým vzdorem způsobil, a několikrát se mi omlouval. Nezlobím se na něj a máme dnes krásný vztah. Jak jen to jde, hlídám vnoučka a těším se na každý další den. Když si vzpomenu, jak málo můj tehdejší přítel o náš vztah bojoval, vlastně pochybuji, jestli by byl tím pravým,“ uzavřela svoje vyprávění paní Dita.
Život si s námi zkrátka někdy hraje tak, jak se mu zlíbí. Paní Dita je příkladem toho, že i když není náš osud přesně takový, jaký jsme si jej vysnili, můžeme jej přijímat s pokorou a žít spokojeně. A jak byste se vy, milé čtenářky, na Ditině místě rozhodly vy?
KAM DÁL: Hrůzu nahánějící panenka: Sama se hýbe, to ale zdaleka není vše.
