Pamatujete na legendární Ikarusy? Nepřála jim revoluce ani konkurence

Je to už více než čtyřicet let od prvního výjezdu legendárního maďarského autobusu Ikarus v Praze. Ten zahájil svou cestu za velké slávy na lince s číslem 190 mezi stanicí metra C Budějovická a Jižním Městem, a to konkrétně 16. ledna 1978. Ikarusy dodnes drží navíc v české metropoli jedno „nej“, byly totiž vůbec prvními kloubovými vozy v Praze. Už ale nejsou...

13.05.2019 - 14:00  
Rozdíl je patrný na první pohled
Zobrazit fotogalerii (6)

Maďarské Ikarusy, přezdívané také jako „čabajky“, pořizoval pražský dopravní podnik zejména kvůli jejich velké kapacitě a nasazoval je zejména v oblasti nově postavených sídlišť. Tam totiž doposud nevedly žádné tramvaje, natož metro, a frekvence lidí se zde neustále navyšovala. „Kloubové Ikarusy byly schopny přepravit až o padesát procent více cestujících než autobusy klasické,“ vysvětlil vedoucí archivu Dopravního podniku hl. m. Prahy Pavel Fojtík.

Menší pohodlí i vysoká hlučnost

Kloubové „čabajky“ byly brzy nasazovány i na další linky a i zde se setkávaly s velkou oblibou. V první vlně byla tehdy zakoupena dvacítka Ikarusů a jejich počet se rok od roku navyšoval. V roce 1987 jich měl DPP hl. m. Prahy již více než tři stovky. Oblíbené v té době byly nejen v Praze, ale i v Bratislavě, kde dokonce brázdily silnice města i o více než tři roky dříve než v české metropoli.

Naopak jedním z největších mínusů autobusových legend zn. Ikarus byla jejich poměrně vysoká hlučnost či menší pohodlí pro cestující, kteří seděli. Tyto nedostatky ale byly vyváženy zejména poměrně slušnou spolehlivostí těchto vozidel. I proto jezdily v Praze více než dvacet let.

Běžný kloubový Ikarus v Praze: červenobílá barva, kapacita až 140 cestujících, hmotnost více než 12 tun, délka 16,5 metrů, výkon: 142 kW, provoz v letech: 1978 - 1999.

Motor vpředu, šedesátka maximum

A čím se „dlouhý“ Ikarus mohl pyšnit po technické stránce? Jistojistě nepřehlédnutelným kloubem, jenž spojoval přední a zadní část vozidla. Každý vůz měl vpředu dvě nápravy, vzadu pak jednu. Otočné byly jak první náprava, tak ta poslední. Motor pak byl uložen v přední části a dokázal „popohánět“ autobus až rychlostí více než 60 km/h. V Praze mohli cestující vídat Ikarusy především v dodnes tradiční červenobílé variantě. Výjimkou ale nebylo ani modré provedení.

Ikarusy dopravovaly v minulosti cestující nejen v Praze, ale i v celé řadě dalších měst. Jen namátkou můžeme ve středních Čechách vyzdvihnout města jako Benešov či Mladou Boleslav. Velmi dlouho pak jezdily třeba i v Plzni, Teplicích, Brně, Olomouci či Pardubicích.

Začátek konce

Jejich konec započala nejen sametová revoluce v roce 1989, ale i konkurence, jež se začala specializovat právě i na výrobu kloubových autobusů. Tou konkurencí nemohl být nikdo jiný než tuzemská Karosa, která v roce 1991 představila „harmoniky“ do města v podobě autobusů typu B 741. Poslední slavnostní jízdu tak absolvovala v Praze maďarská „čabajka“ 1. července 1999 na lince 215 z Kačerova na Libuš. Rozloučit se s ní přišlo i několik stovek cestujících.

Vůbec poslední jízdu v Česku absolvovaly legendární Ikarusy v Táboře v roce 2007, konkrétně na trase 11 z Tábora do Sezimova Ústí. Byl to opravdu velký rozdíl, dnes už jsou autobusy úplně jiné. 

Klíčová slova: